Ukrajina před prezidentskými volbami

Pokud jde o vztahy se západem, jež měla oranžová revoluce před pěti lety rozšířit a prohloubit, je třeba připustit, že se děje spíš opak. Ukrajina již dávno deklarovala svou snahu připojit se k evropským strukturám jako je zejména NATO, ale docela reálným snem byl koncem roku 2004 i případný příští vstup do Evropské unie. Mezitím se ovšem stala řada věcí, které tento proces oddálily.

Jedna zjevná chyba je přitom i v euroamerickém táboře. Ten sice Viktoru Juščenkovi pomohl dobrou radou, inspirací a nepochybně i finančně vyhrát na ukrajinských ulicích a náměstích. Juščenko však původně získaný spíše hypotetický politický kapitál i přízeň ukrajinských voličů nedokázal zúročit a jeho dnešní předvolební preference ze všeho nejvíc připomínají fiasko. Zúročit ho mimo jiné nedokázal proto, že Ukrajina by se pod jeho vedením musela kromě obdivného poplácávání po zádech dočkat taky něčeho jiného, nejlépe rozsáhlých investic a případného začlenění do již integrované části Evropy.

Že se především členství v Severoatlantické alianci Ukrajina hned tak nedočká, ukázal už summit NATO v Bukurešti, kde se jasně ukázalo, kde je mez možností evropských struktur, pokud se cokoli v postsovětském prostoru nebude zamlouvat Rusku. To ukrajinský odklon západním směrem, o nějž se postaral především prezident Viktor Juščenko, od samého počátku nese velmi nelibě a mnohokrát už to dalo najevo. Loňský srpnový zásah v Jižní Osetii, po němž Ruská federace bez dlouhých cirátů odtrhla od Gruzie jak Jižní Osetii, tak nádavkem i Abcházii, začalo být i Bruselu jasné, že když Moskva vlastně už v dobách Jelcinových začala opět mluvit o sférách vlivu, tak loni v Gruzii dokázala, jak vážně to myslí. A jsou i tací, kdož si myslí, že by ruští vojáci v jisté geopolitické konstelaci byli na povel svého nejvyššího velitele ochotni zasáhnout i na Ukrajině. Zní to sice hodně fantasticky, ale že by Rusko fakticky rozdělilo suverénní Gruzii, přece taky nikdo nečekal. To, co se jevilo jako ruské dobrodružství na Kavkazu, zabralo přesně tak, jak si Moskva představovala - Evropa se lekla a máme-li to zjednodušit, dává od Ukrajiny ruce pryč.

Vnitropoliticky se Juščenkovi taky příliš nedařilo. V zemi sice nedošlo k faktickému rozkolu na východní a západní část, ale běžný volič se, jak se zdá, v tzv. oranžových slibech a plánech dokonale zklamal. Juščenkova Naše Ukrajina přes četné fúze, transplantace a reanimace není silou, která by za současným ukrajinským prezidentem dokázala neochvějně stát a pomoci mu k dalšímu prezidentskému období. O nové hlavě státu se tak bude rozhodovat mezi poraženým z roku 2004 Viktorem Janukovyčem a půvabnou a všeho schopnou plavovlasou populistkou Julií Tymošenkovou.

Jak správně podotýká jedna čerstvá americká analýza, Moskva se tentokrát poučila, že velmi hrubé zasahování do ukrajinských záležitostí, jak ho před pěti lety předvedl tehdejší ruský prezident Vladimír Putin, který zcela neomaleně a přímo na ukrajinském území loboval za Viktora Janukovyče, nejenže není nutné, ale může být dokonce kontraproduktivní. Proto Rusové tentokrát nedělají skoro nic a jen čekají, který z obou pro ně přijatelných kandidátů nakonec vyhraje. Troufám si dokonce tvrdit, že nejnovější slib nezavírání plynových kohoutů směrem na Ukrajinu a dálo do Evropy bude tentokrát dodržen - je to totiž hlavně v ruském zájmu, jemuž mnoho ukrajinských voličů při pohledu na takovéto vlídné zacházení nakonec vyhoví samo.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .