Úřednická vláda ve státě bez úředníků
Je to ve zdejších zeměpisných šířkách už tradice, že když se parlamentní strany rozhádají do krve a hodí přes palubu kvůli svému sobectví zájmy státu- jako se to stalo teď uprostřed českého předsednictví EU-, volají po "úřednické vládě ". Popřípadě, snad aby to voličským uším znělo líp, po vládě odborníků. Bylo to tak už za první republiky, kdy se v roce 1920 rozpadla sociální demokracie, nikdo neměl většinu v parlamentě a prezident Masaryk to rázně vyřešil tím, že najmenoval předsedu vlády i jeho ministry.
Vybral si tenkrát Jana Černého, který se ovšem v úřednických ctnostech cvičil už za Rakouska Uherska na ministerstvu ve Vídni a pak jako okresní hejtman a nakonec jako přednosta presidia moravského místodržitelství v Brně. Na Moravě působil ve vysokých úřednických funkcích i potom, co jeho první úřednická vláda v roce 1921 skončila. Dělal to ovšem tenkrát zřejmě tak skvěle, - nebo prvorepublikoví politici tak špatně- že o pět let později skončil v křesle předsedy úřednické vlády znovu.
V jeho oficiálním životopise na stránkách úřadu vlády dnes stojí, že se "zasloužil se o potlačení revolučního radikalismu a rychlou konsolidaci vnitropolitických poměrů v prvních letech ČSR a významně se podílel na přípravě i provedení reformy politické správy z roku 1928" .
Z rodu loajálních úředníků byla i další postava v čele země, a to ve chvílích, kdy ji politici opustili. Jednalo se o Emila Háchu, za první republiky jednoho z nejzkušenějších českých právníků, který to dotáhl až na prezidenta Nejvyššího soudu a člena rozhodčího soudu v Haagu. Když Edvard Beneš po Mnichovu abdikoval, dal mu převzetí prezidentské funkce de facto jako úkol. A protože byl Hácha ztělesněním neutrálního služebníka státu, nemohl než tento tragicky nevděčný úkol přijmout.
Po roce 1989 má ovšem instrument úřednické vlády v českých podmínkách podstatně jiné souvislosti. Především je zřejmé, že se nám jaksi nedostává toho, na čem bývají úřednické vlády v principu založeny: totiž neutrálních a ke státu vždy loajálních úředníků. S guvernérem ČNB Tošovským měl v roce 1997 jako s předsedou vlády problém nejen čerstvě sesazený Václav Klaus: Tošovský byl finančník a návrat na jeho původní post ze světa politiky nebyl zrovna - aby se tak řeklo- košér. Naštěstí si to sám uvědomil a na guvernérskou funkci rezignoval. Od té doby působí raději v zahraničí.
O dvanáct let později to sice vypadá, jako by se tu loajální úředníci mezitím snad už občas i vyskytovali. Najít vhodného kandidáta, který by nikomu nevadil a politicky se neprofiloval, ale přesto nebylo snadné. A ne náhodou na něj nakonec politici narazili právě na statistickém úřadě, který léta vedl Edvard Outrata: už tam, a ještě vehementněji ve své pozdější roli senátora se totiž zasazoval o to, aby ČR přijala zákon o státní službě, který měl státní správu profesionalizovat a ochránit ji před politickými tlaky. Tak, aby na ministerstvech působily odborné úřednické aparáty, schopné přetavit stranické cíle a předvolební sliby do konkrétních vládních usnesení a návrhů zákonů. Takže ministři by přicházeli- a po volbách eventuálně odcházeli- jen s minitýmem svých nejbližších asistentů a poradců.
Prosadit tuhle jednoduchou a úspornou logiku se u nás nicméně dodnes nepodařilo. Příslušný zákon sice musela ČR přijmout před vstupem do EU, ale politické strany ho poté hbitě uložily k ledu. Argumentují tím, že zafixovat současný stav prý není žádoucí. Ve skutečnosti si ale zvykly rozdávat po každé změně vlády místa svým věrným. Z Bruselu už se teď žádného tlaku obávat nemusejí: zákon byl před vstupem do EU řádně přijat a že dodnes nevstoupil v platnost,je naše věc. Nezajímá to ale kupodivu ani voliče, kteří jsou evidentně schopni politikům spolknout kdejakou báchorku: včetně té o "vládě odborníků" nebo o "nestranických" ministrech.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
