Utažené kohouty

Další třetinu dodává Turkmenistán a zbytek tvoří vlastní ukrajinské zásoby.

Velmi tvrdý postup Moskvy vůči Kyjevu nelze v této chvíli vysvětlit jinými důvody než politickými. Rusko totiž za ceny nižší než světové prodává i jiným zemím než je Ukrajina. Bělorusko platí za stejných 1000 m krychlových necelých 47 dolarů, pobaltské země - a to jsou členské státy NATO a EU! - 120 dolarů, stejně jako zakavkazské republiky a dokonce i Turecko. Problém pro Ukrajinu tkví především v tom, že žádný z těchto států nemá v současné době s Moskvou takové problémy ve vztazích jako právě Ukrajina.

Současný vývoj předznamenal prezident Putin, který asi před měsícem prohlásil, že s cenami plynu pro Ukrajinu se něco stát musí, protože Rusko přece nebude dotovat rozvoj ukrajinské ekonomiky. Přísně vzato má pravdu a pro narovnání cen ruských surovin takříkajíc na všechny strany mluví například i článek z londýnského Guardianu. Téměř pětinásobné zvýšení ceny tak důležité komodity doslova přes noc je však ve světové obchodní praxi opravdu vzácnost.

Ukrajina se dnes dovolává příslušných pětiletých smluv. Podle ukrajinského premiéra Jechanurova by současné či podobné podmínky obchodování s touto ruskou surovinou měly platit až do roku 2009. Jak se však zdá, text těchto přísně tajených smluv čte každá strana jinak. Navíc se řada odborníků domnívá, že když se výrazně mění ceny podobných komodit, nezbývá nic jiného než podobné dohody přehodnotit.

Jaké mohou být politické cíle Moskvy, mávající výhružně svým plynovým klackem, není tak těžké pochopit. V závěru roku 2004 si Rusko počínalo jako slon v porcelánu během ukrajinské prezidentské předvolební kampaně. Svého vyvolence, tehdejšího ukrajinského premiéra Viktora Janykovyče podporovalo dokonce i prostřednictvím samotného prezidenta Putina tak okatě, že po celém světě sklízelo jen černé puntíky. Nakonec souboj o ukrajinského prezidenta prohrálo způsobem, který opravdu musel bolet.

Operace "plyn" je mnohem sofistikovanější, přestože i ona zavání hrubým zásahem do záležitostí jiné země. Formálně totiž Rusko může světovou cenu za své energetické suroviny požadovat, od koho chce. Když tak ale učiní necelého čtvrt roku před ukrajinskými parlamentními volbami, po nichž navíc navíc začne platit nový ústavní systém, posilující pravomoci premiéra a parlamentu a naopak oslabující prezidenta, bylo by zvláštní, kdyby záměr celého manévru nebyl především právě politický. Přičteme-li totiž k celé této operaci zastavení trestního stíhání Julie Tymošenkové v Rusku, které bývalou ukrajinskou premiérku vinilo z účasti v dávné korupční aféře na ruském ministerstvu obrany, je záměr Moskvy skoro nabíledni. Tymošenková, která po pádu její vlády loni v srpnu opustila blok prezidenta Juščenka Naše Ukrajina, má se svou novou formací velké naděje na slušný volební úspěch. Mnozí ruští političtí technologové už věští, že právě Tymošenková by se pak mohla dát dohromady s neméně silnou Stranou regionů svého včerejšího úhlavního nepřítele Viktora Janukovyče a tento nový tandem by v již zmiňovaných nových ústavních podmínkách rozdělení moci mohl z oranžového vítěze Viktora Juščenka velmi rychle udělat marginální postavu ukrajinské politické scény.

Příklad ruského postupu vůči Ukrajině je ostatně velmi poučný i pro zbytek Evropy, která v současné době kryje svou spotřebu zemního plynu z celé čtvrtiny právě z Ruska. Až bude v roce 2010 dobudován Severoevropský plynovod pod hladinou Baltského moře - nejdřív do Německa a v dalších etapách i do skandinávských zemí a Velké Británie -, bude již zmiňovaný ruský plynový klacek mnohem delší a účinnější. Zesláblé Rusko v současné době jinou zbraň v ruce nemá, a tak bude-li to považovat za užitečné a účinné, docela jistě jí užije i jinde než v případě svého důležitého jihozápadního souseda. Jistě by nebylo dobré mít z toho strach, ale myslet bychom na to rozhodně měli.