V Jaltě se sešli lídři Ruska, Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu a jednali o vytvoření tzv, Jednotného hospodářského prostoru, který by do jisté míry napodobil někdejší Sovětský svaz

Jak se zdá, schůzka začala zmatky a nedorozuměními - čtyři političtí předáci se nemohli dohodnout ani na počtu dokumentů, které je třeba podepsat, aby tento volný nadnárodní celek vůbec mohl vzniknout. Nakonec všichni přistoupili na návrh Alexandra Lukašenka a rozhodli se, že těch dokumentů bude jedenašedesát.

Mnohem podstatnější než toto číslo však je, co se těmito podpisy ztvrdí. Jak se zdá, čtyři účastnické země se pokusí vytvořit zónu volného obchodu s nezbytnou celní unií, počítá se i se zatím nespecifikovanou unií dopravní. Už dnes je ale jasné, že každý ze čtyř prezidentů má poněkud jinou vizi. Kazach Nursultan Nazarbajev například prohlásil, že začít je třeba celní unií, bez níž je zóna volného obchodu nemyslitelná. Ukrajinec Leonid Kučma se celní unii, která by mohla a měla být podepsána již v prvním čtvrtletí příštího roku zuřivě brání, ale o zónu volného obchodu by přirozeně stál. Ruští analytici k tomu škodolibě podotýkají, že Kučma by chtěl zůstat čistý před Bruselem, aby své zemi nezavřel zatím ještě hodně vzdálená vrátka do EU. Pravdou je, že z Bruselu se skutečně ozývají hlasy, že příliš těsné sbližování s někdejším východoslovanským hegemonem by případné integraci Ukrajiny do Unie bylo na překážku.

Vladimir Putin je naopak přesvědčen, že vstup do podobných regionálních uskupení není v rozporu se začleňováním jednotlivých zemí do evropských a světových struktur. Otázkou ovšem je, co si o tomtéž myslí ony evropské a světové struktury, z nichž nejdůležitější je pro všechny čtyři zúčastněné země Organizace světového obchodu, do níž by rády vstoupily. Ostatně - například Rusko na nedávném moskevském summitu s představiteli EU dostalo příslib, že Evropa mu se vstupem do WTO pomůže.

I v tomto konkrétním případě si však Unie kladla důležitý požadavek, totiž větší vstřícnost Ruska vůči Kjótskému protokolu o skleníkových plynech, s jehož podpisem největší země světa už dlouho váhá. Na druhé straně Rusku nesvazuje ruce snaha stát se součástí Evropské unie, protože s něčím takovým Rusové rovnou nepočítají. Přes veškeré problémy, které dnes mají, považují svou zemi za hospodářsky dostatečně silnou a geopoliticky natolik výlučnou, že o podobné svazky usilovat prostě nemusí.

Zatím jen plánovaná údajně hospodářská integrace bude samozřejmě vyžadovat i sladění daňových pravidel, přestože každá ze zmíněných zemí má právě o těchto pravidlech své vlastní představy. Svědčí o tom i snaha tří menších potenciálně spojeneckých zemí vytrhnout z balíku jedenašedesáti úmluv asi tak 10-15 a ty podepsat co nejrychleji s tím, že zbytek se odloží na později. Problém ale je, že každá má na mysli jiný soubor dokumentů. Jen Rusko zatím trvá na tom, že smlouvy je třeba podepsat všechny najednou. Je to celkem pochopitelné a hlavní důvod uvádějí například dnešní Izvěstija - Moskva cítí poslední možnost, jak k sobě znovu přitáhnout tři z jejího hlediska nejdůležitější postsovětské republiky.

Celý proces vzniku jakéhosi nového, formálně nevyhlášeného Nesovětského svazu je zatím v počátcích a je otázka, jak daleko vůbec dospěje. Připomeňme si v této souvislosti například mnohaleté Jelcinovy a Lukašenkovy proklamace o Unii Ruska a Běloruska, z níž nakonec nebylo, není a zřejmě už ani nebude nic. Tento další integrační pokus o sjednocení alespoň části bývalé komunistické říše ale rozhodně svědčí ještě o jedné věci: Již dvanáct let existující Společenství nezávislých států je jen papírovým drakem. Kromě pravidelných setkání prezidentů totiž žádnou faktickou činnost nevykazuje a to se zejména Moskvě líbit nemůže.

Každá ze čtyř zemí má samozřejmě pro vstup do zatím hypotetického Jednotného hospodářského prostoru trochu jiné důvody. Zatímco v případě Ruska jde jednoznačně o obnovení dominance v celém obrovském regionu, další tři země jistě očekávají, že by jim rychle sílící ruská ekonomika mohla přinést nějaký prospěch. Jak v Jaltě zdůraznil ruský prezident Putin, ke členství v tomto rodícím se svazku nikdo nikoho nenutí. A v tom má zřejmě pravdu.

Zajímavá je ale ještě jedna věc. Z nedávného průzkumu veřejného mínění v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině vyplývá, že ve všech třech zemích je největší procento těch, kteří nechtějí žít v žádném novém svazu a nejvíc se jim zamlouvá představa života ve vlastní zemi. V Rusku je takových občanů dokonce přes padesát procent. To ale čtyři prezidenty, kteří si udělali jarní výlet na slunné krymské pobřeží, zřejmě příliš nezajímá.