V Praze není jenom válka

26. září 2000

Kouzlem nechtěného běžely v úterý odpoledne na konkurenčních televizních kanálech dva pořady, které se doplňovaly. V repríze nedělní diskuse s ministrem vnitra Stanislavem Grossem mu aktivista John Bok vyčítal, že informacemi o důkladných přípravách na zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze a o možnostech srážek s demonstranty zbytečně šířil mezi lidmi paniku.

Kdo v ten okamžik přepnul na jiný kanál, mohl získat argument, který Bokova slova vyvracel. V živém přenosu se na obrazovce odvíjely záběry připomínající akční film. To policisté čelili spršce dlažebních kostek agresivních výtržníků a odpovídali na ni salvami slzného plynu a proudem vody z děl. Scénu doplňovalo hřmění vrtulníku a kvílení sanitek.

Na části území Prahy zuřila bitva, kterou by nepřipravená policie nemohla zvládnout. A protože v průběhu dne došlo také na rozbití výloh a na zdemolování několika automobilů, nebyla zbytečná slova o tom, aby lidé byli opatrní a snažili se dopředu ochránit svůj majetek. Takže pravdu měli ti, kteří dopředu upozorňovali, že vrcholná schůzka světových bankéřů a ekonomů bývá pravidelně doprovázena násilnými akcemi.

Jak ukázalo úterý, jsou záměrně provokovány. Jejich aktéři si tím zajišťují pozornost médií. Ostatně všechny české televize zařazovaly do svého vysílání mimořádné vstupy. A v nejznámějším zpravodajském médiu na světě, tedy v americké CNN, se prakticky každou čtvrthodinu objevovaly živé záběry z Prahy.

Kdyby k potyčkám nedocházelo a demonstranti by pouze zablokovali ulice a po několika hodinách se v klidu rozešli, patrně by v médiích tolik prostoru nedostali. Tím spíš, že podobné protesty už patří ke koloritu podobných akcí.

Navíc je organizují lidé, kteří se na ně specializují a je jim prakticky jedno, proti čemu protestují. Ostatně výzbroj italských demonstrantů názorně dokazovala, že do Prahy přijeli s jasným cílem – vyprovokovat střet s policií. Jejich chování svědčilo o tom, že se na podobné akce připravují.

Nejsou jich však tisíce a každé město přežije jejich nájezd pouze s několika šrámy. Takže jejich obyvatelé si po podobných událostech oddechnou, že realita nebyla tak strašná, jak si představovali. Samozřejmě s výjimkou těch, kteří bydlí v bezprostředním okolí místa konání výročních zasedání mezinárodních institucí, kde to většinou vypadá jako na bojišti.

Podobný průběh má také akce v Praze. Nepokoje se týkají především okolí Kongresového centra. V jiných částech hlavního města se prakticky nic mimořádného nestalo. Nepočítáme-li v to ojedinělé útoky na budovy firem spojovaných s rostoucí globalizací.

Také z Prahy tedy poletí do světa hlavně záběry připomínající válku a na jejich okraji budou informace o tom, o čem se vlastně v Praze jednalo. Ostatně obyvatelé České republiky si z předcházejících zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky pamatují asi také jenom záběry, na kterých řinčí sklo a na kterých bojují policisté s demonstranty.

V těchto na první pohled dramatických událostech pak zanikají názory skutečných odpůrců globalizace. Tedy lidí, kteří mají proti čím dál tím těsnějšímu propojení světa oprávněné výhrady a kteří argumentují myšlenkami a slovy, nikoli dlažebními kostkami a zápalnými lahvemi.

A je jedno, zda jde o anarchisty, pravicové radikály nebo v obleku chodící ekonomy. Jejich názory prezentované na různých demonstracích, ve sdělovacích prostředcích nebo na seminářích nemají zdaleka takový dopad, jako řádění několika výtržníků.

Na ně je soustředěna největší pozornost sdělovacích prostředků, takže o nich je ve světě nejvíce slyšet. S tím se nedá asi nic dělat, než se s tím smířit a nepřikládat podobným provokacím větší význam než si zaslouží.

Spustit audio