Věčný Temelín a česko-rakouské vztahy

Nejen, že se původně sovětská stavba zasnoubila za pochodu s americkým koncernem, který ze samé ctižádosti přestavět všechny elektrárny východního bloku nakonec zkrachoval. Především používal český průmysl s pomocí vlády státní zakázky Temelína jako transformační polštář a podle toho to vypadalo: socialistický šlendrián se na stavbě podle vyprávění pamětníků zakonservoval ještě roky poté, co v zemi už začínaly fungovat nové pořádky. Tady má svůj původ i dnešní hlavní problém v rovině komunikační: zatímco odpůrci Temelína trvají na odstranění všech bezpečnostních rizik, tvrdí jeho stoupenci, že bezpečnost je zajištěna perfektně, ovšem jen jinými opatřeními než jsou ta, která se používají například v Německu.

V reálu to ovšem znamená, že například tlaková potrubí jsou v Temelíně vedena vedle sebe a ne, jako to bývá v západních elektrárnách, oddělená zdí. Ta se tam dodatečně postavit nedá, protože na ni není místo. SUJB nicméně tvrdí, že v Temelíně fungují ještě další bezpečnostní opatření, která zeď bohatě nahradí. Tomu ovšem odpůrci nevěří- a laikovi nezbývá než doufat, že se tvrdošíjně kolující historky o zfušovaných svarech na temelínském potrubí nakonec nepotvrdí vážnou havárií.

Z mesaliance západní technologie se sovětským vzorem pramení i další, a to hospodářská rovina problémů: momentálně jsou hlavním zdrojem poruch na Temelínu palivové články, které se rychle deformují a musejí být předčasně vyměňovány. Ani tady podle šéfky SUJB Dany Drábové nebezpečí nehrozí, protože než by nastalo, Temelín se automaticky vypne. Neplánované odstávky ale působí rozruch, a tak jich ČEZ pro jistotu "naplánoval" na letošní rok radši víc než míň: Jeden nebo druhý blok Temelína bude v tomto roce "plánovaně" stát už dohromady půl roku. Ztráty vyčíslili zahraniční analytici na statisíce eur denně. Dokud se ale ČEZ může hojit na českých spotřebitelích tím, že zvyšuje ceny elektřiny- v příštích dvou letech to má být až o 20 procent- nejspíš mu to nevadí.

V rovině politické se začátkem letošního roku zdálo zablýskat na lepší časy: rakouští odpůrci Temelína zaregistrovali s povděkem, že v českém vládním prohlášení nebyla řeč o další výstavbě jaderných bloků, jak o tom uvažoval předchůdce dnešní koalice Paroubek. Strana zelených v koalici naopak prosadila založení nezávislé komise, která by zkoumala dlouhodobé energetické potřeby České republiky. Záhy se ale ukázalo, že šest zelených poslanců v parlamentu a tři zástupci této strany ve vládě dalšímu rozbíjení diplomatického porcelánu nezabrání: po zcela zbytečném usnesení rakouského parlamentu pohnat ČR před mezinárodní soud kvůli údajnému neplnění dohod z Melku následovala obdobně zbytečná výpověď této dohody z české strany, provázená nepřípustnými blokádami hraničních přechodů, které napětí jen zvyšují. Hned tak to evidentně neskončí, jakkoli by si to nejspíš většina rozumných lidí v Česku a v Rakousku přála. Už si totiž brousí zuby advokátní kanceláře, jak budou chrlit draze zaplacená dobrozdání o tom, co to ty dohody z Melku vlastně jsou: jestli nezávazné dohody, nebo mezinárodní smlouvy, nebo co vlastně. Jako bychom to už jednou a ne tak dávno nezažili s tzv. Benešovými dekrety...

Možná, že úplně nejpodstatnější proto je, uvědomit si poslední rovinu, a to psychologickou: byly to protesty z Rakouska, které způsobily, že se z Temelína stal u nás už dávno jakýsi zvláštní symbol národní hrdosti na nedotknutelném piedestalu. Bylo by dobré zamyslet se nad tím, proč na něm musíme mít zrovna jadernou elektrárnu nevalné pověsti. Snad bychom se pak dovedli podívat na tuhle poslední "stavbu socialismu" střízlivěji. A stejně, bez zbytečných emocí, bychom pak uviděli i naše sousedy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .