Velehrad - až nás duše dohoní...
Stavět mosty mezi lidmi bez ohledu na národnost, politické přesvědčení anebo náboženské vyznání. To je podstata Dnů lidí dobré vůle na Velehradě. Už jsme si zvykli, že k létu v Česku patří slavná pouť na Velehradě, oslavy státního svátku u příležitosti Dne slovanských věrozvěstů a Koncert lidí dobré vůle. Také spousta dalších koncertů a představení, vzdělávacích projektů, v neposlední řadě charita, a ještě něco... Snad nějaké kouzlo, duch místa.
Primáš Hradišťanu Jura Pavlica ví o Velehradu hodně a nebojí se lehce si zafilozofovat. Lidé podle Jury Pavlici už už konečně přicházejí na to, že je dobré se někdy zastavit a nechat čas, aby plynul pomalu.
Ostatně i Koncert lidí dobré vůle, večer lidí dobré vůle, končil zamyšlením nad symbolikou času. V té hudební podobě se to projevilo tím, že na závěr koncertu zní píseň "Zpomal" a pak zpíváme písničku "Vstaň, haleluja".
Je to postaveno na kontrastu: zpomal, a vstávej a běž. A to je vlastně celý život! A jenom jde o to, tyhle časomíry vybalancovat. Tak, aby se nestávalo, že čas nás předbíhá. Ba naopak - my bychom měli vždycky počkat, až nás duše dohoní a pak teprve jít dál.
Teolog a religionista Ivan Odilo Štampach říká: Staletím posvěcená místa přitahují lidi i ve třetím tisíciletí. Lidé posvátná místa potřebují.
Je to tak, že lidé potřebují nejenom verbální náboženství, ale
potřebují také posvátná místa a posvátné časy. Potřebují, aby náboženství bylo vtělené, aby bylo inkarnované. A to právě zabezpečují poutní místa a poutě v určité dny a já si myslím, že je to naprosto v pořádku, že to je legitimní součást náboženského života.
I když třeba jsou typy náboženských lidí, kteří toto nepotřebují - řekněme náboženští intelektuálové obvykle na poutě nejezdí, ale to neznamená, že jsou poutě něčím špatným.
"Resortní" Štampachův kolega, teolog a religionista Pavel Hošek, mluvil o fenoménu Velehrad, jako by vyprávěl pohádku:
Co svět světem stojí, všichni lidé rozeznávají ve svých životech
zvláštní posvátná místa, která mají neopakovatelnou atmosféru. Obvykle se to týká nějakých důležitých dějinných událostí nebo křižovatek. Ale nejde jenom o ty velké dějiny, ale také o osobní dějiny! To znamená: vracet se na místa, kde jsem se narodil nebo se poprvé zamiloval, pro mě vždycky bude něčím posvátným,
zvláštním a svátečním.
A já bych úctu k místům, spojeným s velkými osobnostmi a s velkými událostmi duchovních dějin Evropy, nepovažoval za nic špatného ani modlářského, ale naopak za velkou pomoc pro naši kulturní paměť, která chátrá, která zvětrává. A jestli nám konkrétní místa můžou připomínat to důležité a rozhodující, co nás předcházelo a díky čemu jsme tím, čím jsme, tak je jenom dobře, že taková místa jsou a že se na ně můžeme vracet.
