Víc než průmysl

Fakticky celý proces vypadá tak, že například nějaká automobilka zruší svůj provoz v Bavorsku, postaví ovšem výrobní linku s větší kapacitou někde na východě. Plánování, příprava nových výrobků, design, finanční služby ale zůstanou doma a jsou potřeba víc než předtím.

Pro Němce tedy opravdu dobrá zpráva. Nás Čechy obvykle takové informace zajímají, protože na Západě máme svůj vzor a čas od času se ho chystáme napodobit. Případ s vývozem pracovních míst je ovšem jiného druhu. Měl by sloužit k hlubšímu zamyšlení.

Česko totiž není v pozici, aby se v blízké době mohlo stát vývozcem práce. Dosud je prostorem, kam svou práci vyváží Západ, především Němci. S nadsázkou se dá říci, že celá česká prosperita záleží na tom, jak zvládneme úkol dodávat díly potřebné k výrobě německých automobilů.

Bilance průmyslu posledních let ukazuje, že jsme úkol zvládli. Ještě ale zůstává otázka, jestli se z toho máme radovat.

Nový vicepremiér Martin Jahn, který má na starosti ekonomiku, tvrdí, že to je úspěch. Okamžitě však dodává, že nám nic jiného ani nezbývalo. Jsme tradičně průmyslová země, dokonce jsme prošli dvěma vlnami industrializace. Když se náš průmysl počátkem devadesátých let začal hroutit, nezbývalo nám, než ho obnovit z dostupných západoevropských, nebo třeba japonských zdrojů.

Teď ale připomíná zpráva německého ministra financí, že není čas k velkým oslavám. Splněný úkol, to nanejvýš. Jaká je ale naše skutečná pozice? Podobně jako jiné země dodávají suroviny, my dodáváme lacinou pracovní sílu. S tím není možné v globální konkurenci dlouhodobě obstát.

Vicepremiér Jahn soudí, že také z českého průmyslu se časem oddělí specializované služby a že se tím Západu vyrovnáme. Ale i o n musí připustit, že samo to nepůjde, že pro to musíme něco udělat.

Změnit se na ekonomiku taženou službami je ovšem projekt, který míří do příštích desetiletí. Mluví se o něm, zatím ale jen tak platonicky. A daleko vlivnější, než jakási vzdálená vize, je příklad úspěchu, kterým se těší průmyslové podniky.

Jejich ředitelé dnes určují debatu o budoucnosti, oni vymýšlejí a vládě navrhují, jakým směrem by se měla česká hospodářská politika v příštích letech ubírat. Průmyslníci vládě radí: zachovejte učiliště, potřebujeme laciné pracovní síly. Musíte posílit bakalářské programy, abychom měli střední technické kádry. Investujte do výzkumu, který by nám pomohl rozjet nové výrobní linky. Vláda pochopitelně souhlasí a píše požadované věty do programového prohlášení. Průmyslníci mají ve svém oboru pravdu. Takové veřejné výdaje jim mohou jedině prospět. Jenže prospějí opravdu celé společnosti? Pokud země nenajde jinou vizi rozvoje, vždy zůstane jen dodavatelem náhradních dílů vyspělejším ekonomikám.

Česká republika dnes stojí před jinou výzvou. Nejde o pouhé inovace stávající průmyslové výroby, jde o to, jak se zapojit do mezinárodní dělby práce v pozici partnera, který by byl rovnocenný Němcům, Britům, Finům, Američanům. Jak na to?

Zpráva německého ministerstva financí upozorňuje Němce, jak je důležité, že našli nový postoj ke své práci. Nestačí se postavit ke strojům a s pomocí odborů hlídat, abych nepřišel o své místo u soustruhu. V novém hospodářství musím neustále získávat nové znalosti a průběžně je prodávat tam, kde je o ně zájem. Ve všem mohu být nahraditelný, s výjimkou neustálé zvídavosti a snaze se uplatnit. Pokud tohle dokážu, budu vždy o krok před ostatními. Úžasné je, dodává ministerstvo financí, že teď to dokáže celý národ.

Tomu už mohou Češi rozumět. Pravda, napodobit Němce, k tomu nám ještě leccos chybí. Tak především jazyky, aby bylo možné pracovat v mezinárodních firmách a institucích. Potom je třeba získat větší rozhled po světě a také schopnost okamžitě reagovat na měnící se podmínky. Bude to těžké, ale tomu všemu se dá naučit.

Jednotlivci to jistě dokážou už dnes. Teď jde ještě o to, aby takový postoj převážil v celé společnosti. Pro českou politiku to znamená jediné: musíme chtít víc, než jen průmysl.