Vítejte na fata morganě
Nejen u nás, i pro mnoho lidí v ostatních kandidátských zemích vypadal kýžený vstup do Evropské unie ve všech těch dlouhých letech přechodu od direktivního k tržnímu hospodářství jako fata morgana. Klamné zjevení v dennodenní poušti odříkání. Neustále jsme k němu směřovali, ale vždycky nám bylo řečeno, že jsme od něj ještě na hony vzdáleni.
Alespoň však existoval jeden maják. Pod zkratkou PHARE, což je francouzsky maják, ale původně to také byla francouzská zkratka pro hospodářskou pomoc, kterou se státy G7 rozhodly v polovině roku 89 poskytnout Polsku a Maďarsku, nastartovala Evropská unie podpůrný program ke zlepšení nikoli jen materiální infrastruktury za někdejší železnou oponou. Mnoho prostředků bylo vynaloženo také na výměnu studentů a na stáže a investováno do rozvoje zpočátku téměř neexistující občanské společnosti. Kromě toho nutilo zacházení s evropskými penězi zdejší úřady a ministerstva, nezřídka zatížená komunistickým způsobem myšlení, přece jen k určitému obratu. Místo poslušnosti a upevňování moci byla na pořadu dne vlastní iniciativa, týmová práce, tvůrčí přístup.
Přesto museli v Bruselu zamhouřit obě oči, když byla před rokem na summitu v Kodani vyhlášena připravenost kandidátských zemí na vstup do Unie. Mnohé předpoklady jsou totiž splněny jen na papíře. Některé právní a společenské standardy na Západě běžné zatím ještě u nás a v ostatních přistupujících zemích nefungují dobře, popřípadě vůbec. To je zřejmě ten nejožehavější aspekt sjednocení kontinentu. Bývalé země sovětského bloku musejí existovat v nových poměrech se zkušenostmi svých občanů získanými za starých časů. Trvalé změny lze zřejmě čekat teprve s výměnou dalších generací. Ani pak ale nikdo nemůže být obrněn proti všem překvapením, jak výmluvně ukazuje vylidňování bývalého východního Německa.
Na druhé straně nebudou lidé z přistupujících zemí moci kvůli dojednaným přechodným obdobím většinu základních unijních svobod a především svobodu pohybu pracovních sil v prvních letech využívat. Konkrétně se tedy na současné situaci po 1. květnu prakticky moc nezmění. Příkrému rozdílu ve mzdách a platech, který existuje napříč střední Evropou, nebrání v destruktivním vlivu na ducha sjednocení ovšem jenom byrokratické překážky.
V dlouhodobějším výhledu se o odstranění současného napětí na linii dotyku mezi starou a přistupující unijní Evropou postará především globalizace. Rozdíly ve mzdách jsou dneska mezi německým a českým pohraničím 4:1, jenomže v Číně jsou kvalifikovaní dělníci ještě pětkrát levnější než v Česku. Pokud jde o odliv pracovních příležitostí, bude už brzy celá Evropa na jedné lodi společně se severní Amerikou.
Právě proto je ovšem rozšíření Evropské unie nanejvýš užitečným projektem. Pod konkurenčním tlakem z východu snad obyvatelstvo starých členských zemí lépe pochopí, že jsou úsporná hospodářská opatření a reformy životně důležité. Občanům v přistupujících zemích zase vstup do Evropské unie přinese jistotu, že tentokrát jsou základní pravidla hry nastavena definitivně. Eventuální pokus je změnit, vymanit se z mezinárodních závazků a omezit demokratické svobody už nebude mít úspěch.
Prvního května uložíme tedy studenou válku do hrobu i protokolárně. Oboustranné nadšení, jaké doprovázelo pád železné opony, přitom však bude patrno stěží. Na to jsou přízemní mrazíky, vyvěrající z konkurenčního tlaku a závisti kvůli subvencím, momentálně příliš rozšířené. Nejde o nic výjimečného. Dneska sice ještě slavíme, ale už jsme oběma nohama ve všednodennosti Evropské unie.
