Vládní krize učí Čechy demokracii

Za jiných okolností by bylo skandální, že vláda nic nedělá a neřeší naléhavé problémy. V této chvíli však Česko žádné nemá, protože ekonomika a mzdy občanů rostou nadále uspokojivým tempem. Je třeba leccos změnit v tak důležitých ohledech, jakými jsou například veřejné finance a zdravotnictví, ale tady pár měsíců nehraje žádnou roli. Na první pohled se tedy zdá, že na šest, osm či devět měsíců sestavování vlády budeme vzpomínat jako na období, kdy se nic nedělo a kdy všechno probíhalo jen jako zápas sumo, kdy se dva zápasníci - tedy Topolánek s Paroubkem - snaží navzájem vytlačit ze žíněnky, ale ani jednomu to příliš nejde.

Existuje však i druhý pohled, na který upozorňují zkušení politologové, kteří se nerozčilují nad všemi detaily, ale hodnotí dění na politické scéně s náležitým odstupem. Podle nich nejde o dobu, kdy se nic neděje - naopak nepozorovaně probíhá největší převrat, který politika zažila od roku 1989.

Upozornil na to například francouzský politolog Jacques Rupnik, který poměry v Česku srovnává s ostatními zeměmi střední Evropy. Vysvětluje, že porevoluční elity vyčerpaly svůj elán vstupem do Evropské unie. Namísto nich nastupují noví politici, kteří odmítají dosavadní liberální a proevropský kurs. Považují Evropskou unii jen za nutné zlo a dodavatele dotací, naopak nadšeně horují pro národní jednotu a slibují sociální jistoty všem. Národovectví občas doplňují nadšeným antikomunismem.

Téměř by se chtělo říct, že nastupují národní socialisté, to však by v historických souvislostech bylo zavádějící.

Pro přehlednost uveďme Rupnikovy příklady. Národní a sociální rétoriku spojují bratři Kaczynští v Polsku, lídři Ficovy vlády na Slovensku a Orbánova opozice v Maďarsku. Společnost se polarizuje podle nové linie a přitom ani není příliš jasné, jak nové rozdělení souvisí s levicí a pravicí. Národní a sociální je v Maďarsku pravice, na Slovensku levice a v Polsku strana, která se dosud k pravici hlásila.

Otázka však zní, jak může do Rupnikova schématu zapadnout Česká republika. Je pravda, že Topolánkova ODS určitou skepsi k Evropě netají, že je antikomunistická a že se nebojí ani populistických slibů od rovné daně k vyšším rodičovským příspěvkům. Tak jednoduché to však není. Pokud u nás hraje ODS přece jen národní notu, pak ve slibech sociálních dávek hraje jednoznačně prim internacionální ČSSD. V Česku padla proevropská a liberální Špidlova vláda v červnu 2004, tedy měsíc po vstupu do Evropské unie. Pak nastalo nejasné období, kdy se začala politická scéna polarizovat.

České strany však prokázaly větší setrvačnost než strany v dalších visegrádských zemích. ODS zůstala na pravici a ČSSD na levici. V předvolební kampani se občanští demokraté znovu přihlásili k tomu, že chtějí být lídry liberálních reforem, a sociální demokraté hájili sociální jistoty. Protievropský ani nacionální nebyl nikdo.

Návratem ke kořenům strany občany přesvědčily a vyluxovaly tak značnou část voličů menších stran. Po volbách pak začal neviditelný, ale o to úpornější zápas, jak bude vypadat do budoucna politický systém. Strany se navzájem drží v šachu a to jim neumožňuje utéci extrému. V této chvíli je jisté, že vznikl polarizovaný systém dvou velkých stran. Brněnský politolog Jaroslav Šabata však upozorňuje, že tím změny nekončí. Podstatnější než základní půdorys je to, jak bude systém nakonec fungovat.

Nakonec by mohlo jít třeba o konglomerát dvou velkých stran, které si prostě rozdělí moc ve státě na věčné časy - zhruba tím způsobem, jak se plánovalo v dobách opoziční smlouvy. V tomto ohledu se velmi pozoruhodně chová ODS, která neustále zdůrazňuje význam menších stran a dokonce tvrdí, že je chce změnou volebního systému posílit.

Sociální demokracie trvale doporučuje velkou koalici, zároveň však upozorňuje, jak významná je pro českou politickou scénu lidová strana, která by se rozhodně neměla slučovat s občanskými demokraty. ODS podobně varuje komunisty, aby si dali pozor na ČSSD, která je chce pohltit.

Sami lidovci prožívají přerod, který může skončit novou formulací křesťanské sociální politiky. Strana zelených je v této chvíli nejsilnější ze všech ekologických stran v bývalém východním bloku. Sami komunisté už přiznali, že vůdčí stranou levice se stali sociální demokraté. Především aféra poslance Vondrušky, který měl podle pamětníků během své bachařské kariéry mlátit politické vězně, přesvědčila vedení strany, že s takovými členy se příliš nedokáže. Je však možné udržet stranu těch, kteří se v příštích desetiletích budou snažit rehabilitovat normalizační Československo.

Jednou větou, během šesti měsíců se vytvořila sice polarizovaná politická scéna, ale je otevřená i jiným, než dvěma hlavním stranám. Prostě krize nebyla zbytečná, vzniká tu demokracie, jak má být.

Zatím je to sice jen naděje, že demokratická scéna začne fungovat. O své úrovni může dnes mimořádně skeptickou veřejnost přesvědčit jen tím, že se stranám přece podaří sestavit nějakou slušnou vládu. Nechme se tedy v příštích dnech překvapit. Třeba to bude už 15. prosince.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .