Volba německého prezidenta - samá nuda
Když po velké a urputné celoevropské bitvě o lisabonskou smlouvu nakonec evropská hora porodila myš a do svého čela zvolila dva naprosto nevýrazné politiky, bývalého belgického premiéra, který se vyznačoval jen tím, že s ním neměli problém ani vzájemně rozhádaní Vlámové a Valoni, a jistou britskou aristokratku, aktivistku mírového hnutí z osmdesátých let, která se patrně účastnila i mírových akcí, vyvolávaných a financovaných po celé Evropě sovětskou tajnou službou pod heslem „raději rudý než mrtvý“, myslel jsem si, že jde o ojedinělý jev, kdy evropští politici nevydýchali představu, že by je na špičce unijní hierarchie měl zastínit někdo výraznější.
Po tom, jakým způsobem padaly návrhy na nového německého prezidenta v důsledku rezignace Horsta Köhlera, který se nevyrovnal s kritikou, denním chlebem každého politika, už si nemyslím, že jde o ojedinělý jev, ale o zásadu, která se v současné demokratické politice stále výrazněji prosazuje. Jak šedne celá politická scéna díky tomu, že se na vrchol politiky propracovávají stále méně postavy, výrazné svými politickými a mravními postoji, o to více postavy lidem obecným oblíbené díky své notorické nekonfliktnosti, šednou i návrhy politických elit na obsazování postů, jako je kupříkladu funkce prezidenta.
Nakonec už sám Horst Köhler byl výrazem této tendence. Jeho dosavadní kariéra už tehdy neslibovala, že bude pokračovat v oné tradici německých spolkových prezidentů, naprosto bezmocných co do svěřených kompetencí, mocných však silou svého slova. Dodnes Němci kvalitu spolkového prezidenta měří takovou osobností, jakou kupříkladu byl Richard von Weizsäcker. Přesto nelze upřít Köhlerovi, že se snažil této tradice se zhostit, a alespoň do německého povědomí vnesl nový pojem, charakterizující současný kapitalismus jako kasino-kapitalismus. Rozhodně to však nestačilo na to, aby byl zvolen na druhé prezidentské období. Přesto zvolen byl a příznačně podruhé tak porazil skutečnou osobnost, Gesine Schwannovou, ženu, která znamená nejen hodně v německé akademické obci, ale v i politice. Má lví podíl na novodobém smíření Němců a Poláků. Přesto proti Köhlerovi, přesněji řečeno spojené stranické mašinerii pravice a krajní levice dvakrát neuspěla.
Nejprve jsem nabyl falešného dojmu, že dnes se historie opakovat nebude po tom, co jsem se dočetl, že kandidátkou koalice je Ursula von den Leyen. Tato dáma přitahuje nejen svým životním, ale i politickým příběhem. Mezi lidem obecným oblíbená, ne však pro nekonfliktnost, ale naopak pro svébytné životní i politické postoje. Udržela se jako kandidátka necelý den. Patrně by příliš zastínila kancléřku Merkelovou a vzápětí ji jako kandidát vládní koalice nahradil sasko-anhaltský premiér Christian Wulff, jak jinak ničím nevynikající, kromě oblíbenosti mezi lidem sasko-anhaltským.
Sociální demokraté a spolu s nimi zelení v přesvědčení, že Německo přece jen vládne dostatkem osobností, nejprve vyzvali koalici, zda by nebylo možné se dohodnout na společném, nadstranickém kandidátovi. Když se jim odpovědi nedostalo, přišli se skutečnou osobností, bývalým disidentem, farářem Joachimem Gauckem, který více než jedno desetiletí způsobem, jak jeho úřad zpracovával pozůstalost po komunistické tajné policii, Němcům ukázal, že se lze s nepříjemnou minulostí vypořádávat důkladně, čestně a poctivě a hlavně bez politicky zneužívaných skandálů. Někteří křesťanští demokraté patrně i v narážce na Angelu Merkelovou dětinsky namítli, že by tak Německo mělo v čele dva protestanty, a z druhé strany Gauckovu kandidaturu radikální levice DIE LINKE odmítla s poukazem na to, že Gauck tím, že se zabýval nedávnou minulostí, je člověk dvacátého století, ale oni chtějí za prezidenta někoho, kdo představuje století jedenadvacáté. Nevyjádřila se tak přitom žádná politická vykopávka, ale mladá třicetiletá místopředsedkyně strany Katja Kipping. Je vidět, že krajní levice rovněž opustila Marxovo učení, podle kterého budoucnost dialekticky určuje poznání minulosti, a soustředila se jen na politickou demagogii. V tom však není nijak původní a nepůvodní je i jejich kandidátka Luc Jochimsen, mírová aktivistka z osmdesátých let minulého století. Ve funkci prezidentky by byla nejen šedivou a plochou, ale stejnou ostudou jako baronka Ashtonová v čele evropské zahraniční politiky.
Zdá se, že ve volbě prezidenta nakonec zas vyhraje nuda. Útěchou může být, že sama demokracie je svým způsobem nudou; ale že to musí být taková nuda, v jakou ji přetváří současná politická scéna, bych si dovolil pochybovat.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
