Vrtochy člověkovy

Učebnicovým příkladem člověčích vrtochů býval můj otec.

V časech, kdy ze všech řemesel, jimiž vládl, dával přednost řemeslu filosofickému, usoudil, má-li člověk být filosofem přesvědčivým, jeho myšlení se musí bezprostředně dotýkat té nejsyrovější skutečnosti. Měl se do ní doslova a s rozkoší nořit.

Nejvíce niterný dotek s realitou mu prostředkovala fyzika.

Jen o svém nejbližším okolí, v němž mu bylo dáno žít, tedy o své rodině, byl přesvědčen, a dlužno dodat právem, že ve svých znalostech v oblasti fyziky nedospěla pomalu ani k jednoduchým strojům. S bídou se doplazila k nakloněné rovině. Podle toho také, jak zdůrazňoval, vypadal její dotyk se skutečností. Princip páky měl být nad její chápání.

V předsíni našeho bytu nad botníkem trčel ze zdi věšáček. Na kabáty, čepice a klobouky. Otec jej vlastnoručně umně připevnil, vysekav do zdi díry odpovídající hloubky a šířky. Díry vyplnil na míru seseknutými špalíčky, vystlav nejprve obě díry odpovídající porcí ve vodě rozmíchané sádry. Špalíčky navrtal, a jakmile je sevřela tuhnoucí sádra, vruty k nim připevnil věšáček. Měl sloužit všem, ovšem jen za předpokladu, že uživatel je důvěrný s jednoduchými stroji, hlavně pak s principem páky.

Měl jsem zlozvyk, když jsem si zouval boty, lehce se přidržovat věšáčku. Přistihnuv mě, obvinil mě z ignorantství. Opravdu nechápu princip páky?! A jal se mi jej na věšáčku názorně vysvětlovat tak usilovně, až věšáček jedním trhem ze zdi vyvrátil.

Jednoduchými stroji fyzika pro něj rozhodně nekončila. Porouchal-li jakýkoli elektrický spotřebič, závadu diagnostikoval ve vadném kontaktu. Když nám přestalo hrát rádio, zastihl jsem ho, jak sedí nad přístrojem, odmontovav zadní desku, a pozoruje vnitřní uspořádání, hledal vadný kontakt.

Upozornil jsem ho, že v kontaktu to být nemusí. Lampy, tvořící vnitřnosti rádia totiž svítily jako divé. Kdyby byl vadný kontakt, přispíval jsem svou fyzikální trochou do mlýna, tak by tu nic nesvítilo. Neprocházel by přece žádný proud.

Ačkoli jsem v té chvíli stál nad ním, i tak se na mě podívat svrchu. Pohrdavě si mě přeměřil. S fyzikou jsem obecně zápolil. Soudružka učitelka Zemanová představovala, sázejíc mi jednu pětku za druhou, zhoubu mé šťastné budoucnosti. Rozdíl mezi sériovým a paralelním zapojením byl tehdy pro mě španělskou vesnicí.

Bude to v kontaktu, hlásal otec, když vadné rádio předával odborníkovi v opravně, ve snaze odborníkovi ušetřit námahu v diagnostikování nastalé chyby. Bylo to v kontaktu, pane Štern, řekl opravář, když si po několika dnech otec přišel pro již provozuschopné rádio. Otec zazářil.

Završil tak výbavu filosofa. Navázal kontakt se samotnou podstatou té nejvíce syrové skutečnosti.