Vrtochy osudu
V lidském životě není snad nic zlomyslnějšího než vrtoch osudu. Předsevzal jsem si, dejme tomu příkladmo, že se stanu ředitelem Zeměkoule. A osud, ta zlomyslná potvora, to zařídí nakonec tak, že se jím stanu.
Nenaletěl na moji rádoby skromnost, kdy, kudy jsem chodil, prohlašoval, že rozhodně nepočítám, že by se ono předsevzetí naplnilo. Jsou na světě jinačí a lepší, než jsem já, způsobilejší a dovednější. Nic naplat. Osud se mojí falešnou skromností zmást nedal a způsobil, vrtošivý patron, že se ono nanejvýš nepravděpodobné předsevzetí naplnilo.
Jsem sice, dejme tomu příkladmo, ředitelem Zeměkoule, dokonce jsem si připevnil příslušnou cedulku na dveře, jimiž se ke mně vchází, avšak ten, jehož se to týká, Zeměkoule, to nejen nechává chladným, ale dokonce lhostejným a k mým pokynům zcela netečným.
Na Zeměkouli mohu vychytrale vyzrát. Přikážu jí, aby konala, co i tak koná, aby se otáčela kolem své osy a obíhala Slunce. Jenže nevyzraju. Otáčí se sice kolem své osy a obíhá kolem Slunce, avšak, parafrázujíc českého básníka Holuba, nikoli podle pokynů, mnou vyslovených, ale podle pokynů vlastních, protože vše ví a umí mnohem lépe.
Platí zde zásada, vyslovená hlavní postavou v románu Josepha Hellera Gold za všechny peníze Goldem, že se nic nezdaří podle plánu. A to ani tehdy, když předstírám, klamaje okolí, že s nezdarem plánu počítám. Ať si předsevezmu, co si předsevezmu, žádné předsevzetí se nenaplní, a pokud přece jen, pak pouze díky vrtochu vrtošivého osudu.
Podobně se to má i se spravedlností. Není také projevem vrtochu osudu? Patrně ano. Čím jsem zkušenější, čím víc toho konfliktního, co jsem musel řešit v životě, mám za sebou, tím přesvědčivěji dospívám k poznání, že žádné řešení, jež se mi nabídlo, nebylo, není a dokonce ani nebude spravedlivé.
Otázka, zda vůbec existuje spravedlnost, jíž se každý tak rád dovolává, zda nejde jen o náhodný vrtoch, je na místě. Půjde o vrtoch osudu, pokoušející se mě utvrdit v tom, abych zanechal marných nadějí. Jejich uskutečnění je věcí náhody, shody okolností a nastalé situace, kdy jsem se naštěstí pro mě ocitl v ten nesprávný čas na nesprávném místě, a tak ušel další osudem naplánované nakládačce.
Už se o tom zmínil Josef Švejk, vypravuje příběh člověka, kterého, an vyšed z hospody, přepadli, ztloukli a ztlučeného nechali ležet na chodníku. Jeden z útočníků se k němu ještě vrátil, otočil si ho obličejem k sobě a zvolal: „To není on!“ a dal mu ještě jednu ránu. Svět nabyl rovnováhy.
Švejkův příběh má pro mě důležité naučení. Za každých okolností a za času i nečasu musím usilovat o to, abych byl vždy „on“. Dostane se mi sice dílčí, přesto určité spravedlnosti.
Budu zbit jen jednou.
