Vrtochy psí

Měli jsme psa. Márinku. Zrzavou boxerku. Zvíře citové. Jaksi duchem stále kdesi mimo. Chovatelka, která nám Márinku prodala, kladla nám na srdce, máme-li ji uchovnit, musíme se s ní občas ukázat na výstavě. Hlavně ji vycvičit. Ona dobrá dáma důtklivé kázání ukončila rádoby uklidňující poznámkou: Nenechá nás v tom samotné.

Jak slíbila, tak také činila. Sotva Márinka povyrostla, již nás ona dobrá dáma tahala na výstavu. Neměla to dělat. Márinka vyrostla v psa svérázného a svéhlavého. Jestliže ostatní psi přičinlivě následovali své pány, snažili se vyčíst jejich přání již z výrazu tváře a spořádaně pochodovali nejprve na jednu stranu, potom na stranu protivnou, aby si je komisaři mohli důkladně prohlédnout, Márinka šla, když měla stát, stála, když se měla rozejít, a když se měla na komisaře usmát, ukázala jim zadek.

Nedá se nic dělat, prohlásila ona dobrá dáma po tom, co se Márinka umístila v poli poražených, musí na cvičák.

Cvičák si Márinka oblíbila. Dokonce se rozhodla, že mi bude dělat radost a přičinlivě chodila u nohy, když obdržela povel „k noze“, sedla si, když dostala povel „sedni“, dokonce si i jednou lehla po zaznění výzvy „lehni“. Každé další „lehni“ ji ale nechávalo netečnou. Jen si sedla. Musel jsem vší svoji vahou mravní a fyzickou Márinku zalehnout, aby alespoň na chvíli přičuchla k jarní trávě.

Milovala kladinu. Po ní by se procházela nahoru a dolů, sem a zas nazpátek do skonání. Byl jsem za to rád. Alespoň jeden cvik, říkal jsem si, provádí přičinlivě a s láskou. Když jsme kladinu přešli sem a tam alespoň stokrát, cvičiteli došla trpělivost. Vyzval nás, abychom se připojili k ostatním. Když ona má kladinu ráda, poznamenal jsem pitomě, a cvičitel mě přejel pohledem, jemuž nebylo nemožné nerozumět.

Ostatní psi cvičili tak zvané odložení. Pes si má lehnout a zůstat na místě, dostav povel „zůstaň!“. A zatímco pes leží, jeho člověk odchází co možná nejdále, aby se otočil a přivolal odloženého psa povelem „ke mně!“. Márinka podobně jako ostatní psi si způsobně lehla. Když šlo o to, aby se předvedla před ostatními psy, doslova se překonávala. Bylo to nadějné. Snad konečně chápe význam cvičení, v mysli jí dotéká poznání, že naše trdlování má svůj smysl. Nejen lidé, ale i pejsci musí chodit do školy, aby z nich něco bylo.

Odcházeli jsme od odložených psů. Doufal jsem, že mě Márinka nezklame. Nezklamala. Zhruba krok za mnou si vykračovala, a když jsem se otočil, i ona se otočila, aby patrně po psím způsobu zvolala „ke mně“.

Po letech jistého letního podvečera po tom, co Márinka spořádala misku granulí, přišla do pokoje, lehla si stejně jako na onom cvičišti a umřela. Mohl jsem od ní odcházet jakkoli daleko i jakkoli často. Nezvedla se a nenásledovala mě. Odložení provedla dokonale.

Kéž bych jí býval ten cvik nikdy neučil.