Vrtochy věcí
V časech, kdy jsem míval ambice výtvarné a chodíval do různých ateliérů, usiluje o získání zručnosti v umění kreslířském jak podle předloh mistrů malířského řemesla, tak podle předloh hmatných, jako byly nádoby, květiny či dívky tu více, tu méně zahalené, mě mí umělečtí přátelé uklidňovali tvrzením, že umění výtvarné, pokud jde o zachycení skutečnosti, a ne o výplod rozjitřené výtvarníkovy mysli, je řemeslem nesmírně jednoduchým a kýmkoli zvládnutelným.
Kamarád sochař s vážnou tváří vykládal, že to ten Michel Angelo měl náramně jednoduché. Vzal kámen. David v něm už byl. Zbývalo jen odsekat přebytečnou hmotu. David se vyloupl jak z partesu.
Kamarád řezbář, tvrdě, že řezbářství je ještě jednodušší než sochařství, vykládal, že v každém špalku lipového dřeva dřímá madona s děťátkem. Stačí jen odštípat nadbytečné dříví.
Kamarád malíř, se zajímal po tom, co jsem mu ukázal své některé kresby, mezi nimi i pár nahatých dívek, jak to ale dělám, nemaje před sebou model, a kreslím z hlavy. O věci jsem ještě takto nepřemýšlel, připustil jsem tehdy. Vystačil jsem si s přítelkyní, zapálenou rovněž pro výtvarno.
Pokoušela se již několikerý rok o talentové zkoušky na výtvarnou akademii. Stavěli jsme si stojany proti sobě a jeden druhého zachycovali. Někdy svlečeni do půli těla. Někdy svlečeni zouplna. Kamarád malíř, poznav, že se s odpovědí poněkud loudám, si odpověděl sám: Zavřel bych oči, dívku si představil a jednoduše bych ji obkreslil.
Něco na té řeči je, uznal jsem. Navrátiv se domů, postavil jsem stojan, upevnil na něj kreslící blok, zavřel oči a začal si svoji výtvarnou přítelkyni představovat. Jakmile se začala rýsovat, rychle jsem otevřel oči, abych vyvolanou představu obkreslil.
Výtvor se nápadně podobal polnímu oltáři feldkuráta Katze. V jednotlivostech při troše představivosti bylo možné odhadnout, co co je, jak psal i o oltáři Jaroslav Hašek, avšak celek stejně jako polní oltář působil jako vlak vjíždějící do nádraží.
Neúspěch mě neodradil. Nechť si představy zůstanou vrtošivé. Nejspíš je to v jejich povaze. Vsadil jsem na věci hmatné, předměty to klidné a rozvážné. Uchopil jsem špalek, v němž, jak známo, skryty byly několikery podoby madony s děťátkem, a jal se odlupovat přebytečné dřevo. Od špalku odskakovaly ukázkové třísky, ideální na podpal.
Jen madona nevykukovala. Ani děťátko se k ničemu nemělo. Důtklivě jsem domlouval špalku, věci z povahy klidné a rozvážné, ve výsledku si však pořídil jen slušnou hraničku třísek. Nepůsobila ani jako vlak vjíždějící do nádraží.
Patrně bude všechno jinak, jak říkával onen slavný rabín z Černovic. Patrně na vině nebyl jen vrtoch věcí. Na řečech o talentu něco přece jen bude.
Moji výtvarnou přítelkyni, tu hmatnou naneštěstí, anebo naštěstí?, na akademii nevzali.
Že ona se taky bývala nedovedla obkreslit?
