Vrtošivý vrtoch

U blázna nemusím zdůrazňovat, že je bláznivý. Přesto zdůrazňuje to, bezděky se snažím vyjádřit nesmysl, jako by měli být i blázni neblázniví. Chci-li zdůraznit, že je někdo fakt blázen, blázen k pohledání, blázen jak z partesu, použiju přece přívlastku „normální“. Stačí o někom říci, že je normální blázen, a jako bychom jeho bláznovství zpečetili, podtrhli a ještě mu vystavili nezpochybnitelný znalecký posudek.

Rovněž tak vykuk. Může svět nosit vykuka, který by nebyl vykutálený, jestliže prací vykukovou je páchat vykutálenosti? Je jednoduše normální, že vykuk je z povahy vykutálený, a chci-li podtrhnout, že jde o vykuka učebnicově vykutáleného, pak je normální, že i zde použiju přívlastek „normální“.

Tak se to má i s vrtochem. Kdybychom chtěli vrtoch opatřit přízviskem vrtošivý, šlo by stále ještě o vrtoch? Nebyl by to protimluv? V čem může být vrtoch vrtošivý, jestliže v jeho povaze vrtošivost jaksi usazena je a není potřeba ji jakkoli zdůrazňovat? Snad jedině v tom, že by náš vrtoch přestal být vrtochem vrtošivým a stal jakýmsi vlastním protikladem.

A přece na vrtošivý vrtoch narazíte. Normální vrtoch je normální v tom, že je nenormální. Neobsahuje v sobě špetku logiky, špetku rozumnosti. Jde o jakýsi výron podivně fantazírující lidské mysli, avšak člověk inteligentní s dostatečnou mírou představivosti jej dokáže přetavit v cosi, co má, alespoň na první poslech, v sobě cosi rozumného a zdůvodnitelného.

Byl jsem ještě student. Vypravoval jsem se na hory. Snášel si na hromadu potřebné svršky a umně je vkládal do připravené krosny. Otec mě pozoroval. Ve chvíli, kdy jsem krosnu s velkou námahou uzavíral, a po straně si připevňoval boty-přezkáče, rozhodl se mi svěřit, jak sám tvrdil, letitou skautskou zkušenost.

Nejlépe sbalené věci, prozrazoval, jsou ty, které si oblečeš na sebe. Jednoduše se oblečeš do všeho, co si chceš vzít sebou. Baťoh prakticky nepotřebuješ. Hlavně se s ním nenadřeš. Lyžařské boty, pozoruje významně přezkáče, bimbající se po stranách krosny, si obuješ už před cestou. Námitka, že v přezkáčích nelze chodit, před ním neobstála. Ve všech botách lze chodit. Jsou to boty.

Nehádal jsem se. Připomněl jsem si období pršiplášťů z doby mého dětství. Jezdívali jsme, otec, já a bratr co neděli k babičce. Bez ohledu na počasí ke škodolibé radosti všech bratranců a sestřenic jsme přicházeli navlečeni do pršiplášťů. Námitka, že venku paří slunce, před ním neobstála. Počasí, zdůrazňoval, se každým okamžikem může změnit, rozprší se a pršiplášť, jako když najdeš.

Byl to vrtoch normální? Nenesli bychom za takových okolností pršiplášť za parného slunce přehozený jen přes ruku? Už to by bylo bývalo na hlavu.

V otci ale zvítězil skaut. Ten přece, co může, navleče na sebe, aby se s tím nemusel vláčet. Jako vrtoch, co chce být za každou cenu vrtochem normálním, ale i vrtochem vrtošivým.