Vydavatel Zítko a Jeho boj

Zítko prohlašoval, že už stejně není skoro co konfiskovat, neboť náklad je od březnového vydání více méně rozebrán. Nakonec však policie zaznamenala jistý úspěch a do konce tohoto týdne nalezla dvanáct a půl tisíce knih. Pro srovnání podotkněme, že prodej kolem deseti tisíc výtisků nějaké knihy se ve vydavatelské branži považuje za dost slušný úspěch a kupříkladu krásná literatura se obvykle takových čísel nedočká.

Ona dosavadní suma zabavených Mein Kampfů je tedy dost vysoká. Nevíme ovšem, neboť pan Zítko si to nechává pro sebe, kolik kusů Hitlerova životního opusu bylo reálně prodáno. A těžko na toto téma spekulovat. Patrně Hitler není ani zdaleka takovým tahákem jako růžové romány, herecké historky anebo klepy z hradních komnat.

Kdo si vlastně Mein Kampf může kupovat? Snad někteří obyčejně zvědaví čtenáři, které ale asi nezáživné vidění světa Adolfa Hitlera spíš zklame. Snad si publikaci pořídili aktivní rasisté a utajovaní obdivovatelé nacismu, víc už pak málokdo.

Ostatní tak nanejvýš Mein Kampfem zalistují na pultech knihkupectví, jako něčím exotickým a po desetiletí zapovězeným.

Čtvrt roku po vydání je tedy kniha nyní na indexu a vcelku živá diskuse o ní dostala nový impuls. A hned tak neutichne. Protože vydavatel bude muset čelit obvinění, a to za profesně jistě vydatné pomoci prestižního advokáta Tomáše Sokola, který má sebou řadu úspěchů a v těchto dnech vyhrál v prvním kole případu sponzoringu ODS.

V zásadě můžeme u Mein Kampfu pozorovat střet dvou stanovisek. Prvé vychází vlastně z linie nastolené už poválečným norimberským procesem, ve kterém bezprecedentní mezinárodní tribunál vítězů označil ideologii hitlerovského nacismu za zločin, jehož šíření a propagace se jednoznačně zapovídá, neboť vedl k utrpením miliónů obyvatel celé planety.

To se prakticky celé půlstoletí dodržuje - na svastiku jsou citliví sami Němci, ale i drtivá většina národů, které hitlerismus poznamenal. Vzpomeňme jen, že jedním z hlavních důvodů mezinárodního odmítání rakouského populisty Haidera byly jeho výroky, kterými nacházel na hitlerovském režimu něco pozitivního.

Absolutním tabu pak byla Třetí říše pro země socialistického tábora, který ovšem vytvořil Josef Stalin, v mnohém Hitlerovi podobný a v lecčems možná ještě strašlivější. Ale komunismus, v jehož jméně byly spáchány stejně obludné zločiny jako ty fašistické, se na úplný index už nikdy nedostal.

Odpůrci zákazu šíření Hitlerovy pomatené knihy argumentují s liberální logikou: zákaz čehokoli je ve své podstatě špatný a jeho důsledky jsou naopak mnohdy negativnější.

Nechť má každý právo nahlédnout do bible překonaného fašismu, která by neměla mít zvrácený půvab zakázaného ovoce. A zakážeme-li jednu knihu, časem si někdo vzpomene, že by totéž mohlo platit i pro některou jinou, to by pak mohlo vést k potlačování svobody vůbec.

Nalézt správnou odpověď je ovšem obtížné, už proto, že ta se může v různém společenském kontextu proměňovat, nemusí být ani zdaleka absolutně platná pro všechny časy.

Určité skupiny obyvatel zeměkoule mají ovšem nárok volat po zapovězení čehokoliv, co jim přineslo téměř zkázu. Především jsou to Židé, které Hitler začal systematicky vyhlazovat z povrchu zemského a málem se mu toto pekelné dílo podařilo.

V Mein Kampfu k tomu položil takříkajíc filosofické základy, i když rasismus samozřejmě ani zdaleka sám nevymyslel. Jen jej dotahoval do obludných rozměrů, a to s podporou většiny ideologicky zpracovaného německého národa.

Ale Hitler se přece chystal v budoucnu zlikvidovat také slovanské kmeny, ty měly přijít na řadu po vítězné válce. Tudíž také obyvatelé zemí střední a východní Evropy mají určité právo říci své k vytahování Mein Kampfu znovu na světlo. Stejně jako Romové, rozesetí po celé Evropě, které Hitler nemilosrdně ničil kam vkročil.

Na druhé straně lze ovšem říci - samotná kniha z pera jednoho šílence nic nezmůže.

Je-li v nás stále přítomno ono těžko definovatelné zlo, které se uvolnilo za Hitlerovy éry v Německu, anebo po válce v komunistických zemích, a později na jiných místech světa, je třeba se snažit bránit proti němu nějak jinak než pouhým zákazem knih.

Pokud bychom byli důslední, mohli bychom například uvrhnout na index dílo vypjatého filosofa Nietszcheho, který přece přišel s ideou jakési vyšší bytosti, tedy nadčlověka, i když rozhodně netušil, že se této představy chopí pokleslá fašistická ideologie a co to bude znamenat.

Konec konců, v období komunismu byl kupříkladu u nás Nietszche také prakticky zapovězen. A před několika lety jsme viděli, co znamená uvržení nějaké knihy do klatby a to i s jejím autorem, ačkoliv šlo o pouhopouhou literaturu tedy samozřejmě o Rushdieho Satanské verše na něž tak zuřivě zareagovali islámští vůdcové. V příštích měsících budeme sledovat další a další diskuse nad českým vydáním oné odpuzující knihy, která by podle mnohých měla být k dispozici tak akorát badatelům.

Bude to patrně zajímavé a otrava je na tom jen to, že v pozadí celé té diskuse se bude bavit vydavatel, kterého od počátku zajímal jen a jen zisk.