Význam začlenění pobaltských republik bývalého Sovětského svazu do EU
Když se zpravodaj jedné americké televize nedávno zeptal lotyšské studentky, co si myslí o vstupu své země do Evropské unie, odpověděla mu: Vracíme se do Evropy, i když jsme v ní vlastně vždycky byli. Pobaltí se nepodobá ani Rusku, ani Evropě.
V těchto dvou poměrně prostých a nijak originálních větách se zračí jak mentalita, která opravdu připomíná spíš psychologii obyvatel skandinávských států, tak v ne zcela jasném poměru namíchaný pocit nostalgie a triumfu, vlastní dnes i občanům mnoha dalších nových členských zemí Unie. A není divu - který Čech, Slovák, Maďar a tím spíš Lotyš, Litevec či Estonec si sotva před deseti lety dokázal představit, že v roce 2004 bude plnoprávným občanem sjednocující se Evropy?
Přestože 90 procent nových obyvatel Unie žije v pouhých čtyřech státech nově přijímané desítky, konkrétně v Polsku, České republice, v Maďarsku a na Slovensku, pozornost celého současného světa se kromě rozděleného Kypru soustřeďuje právě na tři málo lidnaté pobaltské země. Hlavní důvod této pozornosti je jasný a jmenuje se možné problémy ve vztazích Západu s Ruskem.
Právě začlenění pobaltských zemí do severoatlantických a evropských struktur se na počátku 90. let ze stejného důvodu jevilo jako nejméně pravděpodobné. Rusko je přece od okamžiku rozpadu sovětského impéria považovalo za samozřejmou součást sféry svých zájmů. Proč se tedy tyto tři země do Evropy přece jen dostávají? Důvodů je několik. Důvod zřejmě první: Jelcinovo Rusko 90. let nemělo dostatečně ujasněnou zahraničněpolitickou doktrínu. Navíc jeho v té době stále se prohlubující slabost mu neumožnila uplatnit svůj vliv v tomto prostoru natolik, aby západoevropskému směřování do pobaltského prostoru dokázalo zabránit.
Důvod zřejmě druhý, ale stejně důležitý: Pobaltské státy po celou sovětskou epizodu svých dějin dokázaly nejdůsledněji ze všech svazových republik odolávat rusifikaci svých zemí. Je všeobecně známo, že například v Estonsku se na kvalifikovaná místa (s výjimkou stranické nomenklatury) dostávali i za sovětských časů jen ti Rusové, kteří se dokázali naučit národnímu jazyku a v podstatě se v Estonsku naturalizovali. Navíc narozdíl od dalších bývalých svazových republik svou snahu stát se součástí společné Evropy deklarovaly od samého počátku, nahlas, důsledně a bezpodmínečně.
Důvod třetí: Západ samotný, ač se již zmiňovaných problémů ve vztazích s Kremlem obával od začátku a obává se jich i dnes, nemohl odolat lákavé představě, že severoatlantičtí vojáci budou moci volně operovat pouhých 650 km od Moskvy. Rusko je příliš nevyzpytatelné na to, než aby zbytek kontinentu mohl bezezbytku důvěřovat jeho mírumilovné rétorice - zvláště pak v situaci, až ekonomicky a vojensky znovu zesílí, což se nevyhnutelně stane. Strategicky výhodné poloze pobaltských zemí nahrává i fakt, že ekonomiky Litvy, Lotyšska a zejména Estonska se v 90. letech vyvíjely velmi dynamicky a z hlediska nutné hospodářské pomoci ze strany Unie budou rozhodně daleko menším svízelem než například sousední čtyřicetimilionové Polsko.
Frustrované Rusko Pobalťanům i jiným příštím členům Unie brblavě připomíná, jaké členství v tomto spolku může přinést nevýhody a snad i zklamání. Nejčastěji se přitom mluví o syndromu občanů druhé kategorie či chudých příbuzných, který podle moskevských komentátorů v nových sjednocených Evropanech téměř jistě vznikne. Jedním dechem přitom bývá zmiňována rusofobie, která z přirozených důvodů dosud přetrvává prakticky v celém prostoru někdejší Varšavské smlouvy, a stejně přirozená snaha těchto zemí pokud možno nemít s Ruskem nic společného a když, tak jen to nejnutnější, čímž jsou míněny především výhodné nebo nevyhnutelné ekonomické svazky.
Řada těchto kritických poznámek má samozřejmě racionální jádro. Rusové však zapomínají na jednu svrchovaně podstatnou věc, která v nových členských zemích platí nade všechno: Lepší je být chudým, ale přece jen rovnoprávným příbuzným, než otrokem pravidelně krmeným u společného socialistického žlabu.
