Westerwelleho volání z pouště
Přestože si sjezd německých liberálních demokratů, který se tento víkend konal v severoněmeckém Rostocku, dal do názvu programový, velkou pozornost věnoval současné německé politice, zejména politice velké koalice. Tón udal jejich předseda Guido Westerwelle ve svém více než hodinovém úvodním projevu. Není od věci se podívat na dnešní německou politiku jeho optikou.
Už na samém začátku Guido Westerwelle své posluchače nenechal pochybách. Uvítal je jako jediné představitele svobodomyslné politiky ve Spolkovém sněmu. Zbytek politické scény podle něj se proměnil ve stoupence politiky státního přerozdělování.
Přestože Německo potřebuje reformy, nelze podle Westerwelleho za reformy považovat zvyšování daní. Nakonec ani politiku, která je v přímém protikladu k předvolebním slibům:
Až do voleb do Spolkového sněmu platilo za moudré a rozumné, že se zde v Německu začneme spoléhat na sílu společnosti, že podpoříme dynamiku občanů, že potřebujeme daleko méně státního poručníkování, že před státem dáme přednost soukromé iniciativě, že všechno, co by mělo být přerozděleno, musí být nejprve vytvořeno, a nyní stojíme před nejrozsáhlejším programem zvyšování daní v dějinách republiky. /./ Není nic více asociální než tato politika zvyšování daní. /./
SPD ve skutečnosti před volbami neříkala jen, že zvýšení daně z přidané hodnoty je velkou chybou, stojí pracovní místa, ale na každém rohu vykládala, u toho musí zůstat a po volbách se toho budeme držet. Svatě se Franz Müntefering zapřísahal, svatě se sociální demokraté zapřísahali, že zabrání zvýšení daně z přidané hodnoty. A nyní nebrání dvěma procentům, ale přistoupili dokonce na procenta tři. Zajímavý, geniální německý vynález pro kompromis. Mezi žádným a dvěma procenty daní jsou kompromisem tři procenta. Dámy a pánové, stále vám to říkám, stále a stále, pan Steinbrück by se býval nestal žádným ministrem financí, protože by sociální demokraté měli ve Sněmu o padesát poslanců méně, kdyby se bývali s touto obludnou lží o dani z přidané hodnoty neprolhali až do vlády. A to budu říkat na každém shromáždění, při každé příležitosti až do voleb.
Proč je politika zvyšování daní asociální, předvedl Westerwelle na příkladu čtyřčlenné rodiny:
U nás se po každé rodině stále více vyžaduje, aby se zajistila před stářím. Ale jak se má takový čtyřčlenná rodina zajistit při dnešních nákladech na energii, na teplo, při zdanění, které zkasírovala poslední vláda ve výši historicky ojedinělé. Jak se může čtyřčlenná rodina v Německu pro své stáří vlastně sociálně předzajistit, když sám stát se současně neuskrovňuje a nestará se o snížení daňové zátěže. To je ta vynucená souvislost rozumné rodinné politiky.
Vysoká daňová zátěž, státní přerozdělování prohlubuje v Německu pocit beznaděje a ochromuje lidskou iniciativu.Likviduje zejména potřebnou podnikatelskou iniciativu. Tedy ne globalizace, ale neustálé podvazování středního podnikatelského stavu je podle liberálů jednou z klíčových příčin rostoucí nezaměstnanosti.
Musíme si v Německu udělat jasno. Zájmy pracujících nezastupují ti, kteří na prvního máje mávají rudými prapory co možná nejvýše, zájmy pracujících nezastupují ti s plnými ústy třídního boje, zájmy pracujících zastupují ti, kteří prosazují rozumnou hospodářskou politiku, podporující střední stav. Ten jediný je schopen vytvářet potřebná pracovní místa. Není více sociální politika než ta, která se stará, aby ten, který hledá práci, ji také našel. /./
To nejsou žádná mrtvá čísla, to jsou osudy, životní příběhy. Víc než šest set tisíc lidí opouští ročně Německo, avšak ne proto, že by si chtěli v zahraničí užívat, vylepšit si vzdělání, ale proto, že ve vlastní zemi nemají žádnou perspektivu. I když vím, že nemohu srovnávat jedna k jedné, když jde o jiné země, ale měli bychom vědět: ve Švédsku má přes sedmdesát procent těch, kteří překročili pětapadesát, pracovní místo, v Německu je to právě polovička toho. A nevidíme, co se pak děje? Nevidíme, že mladá generace nemá už žádnou perspektivu? A když je někomu přes padesát, na pracovním trhu v Německu nemá prakticky žádnou šanci, je odhozen do starého železa, pak vám říkám, není to právě ta otázka, na kterou musíme jít společensko politicky, a ne jen hospodářsko politicky? Musíme více dávat pozor na to, aby se lidé neobraceli zády. A proto jako strana musíme říct, zde neselhává sociálně tržní hospodářství. Sociálně tržní hospodářství nemůže za to, že nenacházíš pracovní místo a že jsi hozen do starého železa. Selhává byrokratické státní hospodářství, které zákonitosti sociálně tržního hospodářství ignoruje. A ignoruje je více než desetiletí. A to se musí v Německu zas dostat na pořad dne.
A co tedy nabízejí liberálové? Jak chtějí stávající situaci čelit? Především určitým programovým rozkročením se. Současně se pokusí přesvědčit Němce, že liberalismus se může stát schůdnou, pro většinu společnosti, sociálně konformní alternativou.
Nejpozději od posledních voleb a ustavení velké koalice němečtí liberálové působili jako hlas volající na poušti. Změní se tento stav, jak sami doufají? Může se změnit. Může se ale změnit také jen v to, že jejich hlas z pouště bude znít sympatickým témbrem.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání .