Žádoucí evropská ťafka
V souvislosti s pádem české vlády by neměl zaniknout ještě jeden hlas, který k nám z Evropy zní. Vyvozuje z nastalé skutečnosti naučení, jak důležitá by v této chvíli byla už platná Lisabonská smlouva. V čele Evropy by nestále země, jejíž stabilita se odvozuje od míry zodpovědnosti, či naopak nezodpovědnosti rozkolísané národní politické reprezentace, ale předseda evropské komise, odpovědný Evropskému parlamentu.
Pád vlády pak v kterékoli členské zemi by byl jen standardním pádem vlády, kterému, pokud by Unie vůbec věnovala pozornost, pak jen v případě, že by tu jako průvodní znaky vystupovala rizika pro samu demokracii v té zemi.
Lisabonská smlouva sebou nese ještě jednu výhodu. Dnes odpůrci politické integrace Evropy, pokud mají to pochybné štěstí a pohybují se už uvnitř Unie, mohou celou Evropu tlačit ke zdi, byť by byli v drtivé menšině, a většinové proevpropské části Unie nezbývá než sázet na tu méně, tu více účinnou metodu přesvědčování těch, kteří být přesvědčeni nechtějí.
Smlouva naopak nabízí možnost vzkázat takovému odpůrci evropské integrace, ať tedy jde. Dokonce i český prezident Václav Klaus, který Unii srovnává s Radou vzájemné hospodářské pomoci či s Varšavskou smlouvou neblahé paměti, by se dozvěděl, že mezi těmto sovětskými novotvary a Unií jeden rozdíl existuje. Nikdo není nucen být jejím členem, nemusí do ní vstupovat, a pokud tu chybu udělá, může zas vystoupit, aniž mu hrozí, jako se to stalo v říjnu 1956 v Maďarsku a v srpnu 1968 v Československu, že by Brusel vyslal do takové země tanky.
Když se zeptáte komunistů, proč kandidují do demokratického parlamentu a proč kandidují do Evropského parlamentu, když liberální demokracie, opírající se o kapitalismus odporuje jejich učení, když jsou zapřísáhlými odpůrci Evropské unie, odpoví vám, že tak činí, aby demokracii i Unii zevnitř proměnili k obrazu svému, k obrazu, který je víc, jak říkají, v zájmu lidu, nestarajíce se o to, co na to samotní lidé.
Když se zeptáte Václava Klause, proč podával ještě jako předseda vlády přihlášku do Evropské unie, odpoví vám, že z toho nebyl nikdy nijak nadšený, ale že jiná alternativa než se stát členem tu nebyla. Utěšoval se jen jediným. Možnost působit zevnitř na Unii samotnou a proměňovat ji k žádoucímu obrazu. Není tu náhodou jistá podobnost?
Samozřejmě, že alternativa existovala. Nevstupovat do Unie. Žádný tlak na nás nikdo tehdy nevyvíjel. Ba právě naopak. Obávám, že ani nikdo nestál a dodnes nestojí o naši představu jakési Unie-neUnie. Rozhodně celá ta plejáda demokratických politiků nečekala ona dlouhá desetiletí, během kterých evropská integrace vyzrávala do dnešní podoby, až se konečně na evropské politické scéně objeví Václav Klaus s Janem Zahradilem, a Evropany konečně poučí.
Zkusme se na problém podívat z opačné strany. Pád české vlády uprostřed evropského předsednictví, provázený rizikem, že v platnost nakonec nevstoupí ani Lisabonská smlouva, je pro Evropu výzvou. Nyní může osvědčit, z jakých základních hodnot vyrůstá.
Nestačí jen zdvižený prst. Nastoupit musí prakticky projevená solidarita se zemí, která chce sice být demokratickou, ale se svou demokracií si poněkud neví rady. Nastal nejvyšší čas, aby Západoevropané jednoduše novým členským zemím začali vracet to, čeho se jim značnou měrou dostalo po druhé světové válce od Američanů. Nejen penězovodů, ale i výchovných postojů, k nimž před 60 lety Američané neváhali, bylo-li zapotřebí, sáhnout a tvrdě je uplatnit. Němci by mohli vyprávět.
Je sice hezké, že se Martin Schulz, předseda socialistické frakce Evropského parlamentu obořil na Mirka Topolánka kvůli Obamovi, stejně se ale měl obořit na své české poslanecké soudruhy, pro jejich projevenou nezodpovědnost vůči Evropě a nebát se sáhnout třeba i po žluté kartě. Stejně i Evropská lidová strana. Poslancům za ODS je nejvyšší čas dát najevo, buď budou sdílet proevropská stanoviska Lidové strany, anebo ať si hledají jinou frakci a rozloučí se s možnostmi, které jim Lidová strana nabízí při obsazování zajímavých parlamentních postů.
Unie se jednoduše musí rozvzpomenout, že je především společenstvím liberálních demokracií, že jí záleží na tom, aby jí i zůstala, a nám zdůraznit, že se buď k této klíčové myšlence evropské integrace budeme chovat zodpovědně, anebo ať se jednoduše necpeme, kam nechceme, a jdeme si, jak slýcháme u nás, cestou národních zájmů.
Pak samozřejmě bez Bruselu i bez Štrasburku.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
