Zdravotnický Rubikon
Nadcházející týden bude ve znamení zdravotnických manévrů. A bylo by také divu, kdyby nebyl. Nerozhoduje se o ničem menším, než o tom, jak se budou v příštím roce platit nemocnice a lékaři. Protože ze všeho nejdůležitější jsou peníze, pak jde ve zdravotnictví o jednu z nejdůležitějších událostí roku.
Situace je přehledná. Nemocnice i lékaři chtějí peněz víc. Naproti tomu zdravotní pojišťovny nechtějí víc platit. Rozhodovat budou představitelé státu - pokud tedy jde o zájem státu, ten by chtěl, aby lékaři byli víc placeni, pojišťovnám na to ale peníze přidávat nebude.
Při rozhodování členů vlády tedy půjde o to, komu zůstane v ruce Černý Petr. Všichni už z principu být spokojeni nemohou.
Jasný postup má po dohodě s lékaři ministryně zdravotnictví Milada Emmerová. Hodlá vydat vyhlášku, která pojišťovnám nařídí platit víc, než by chtěly. Nemocnicím i ambulantním specialistům - tedy například provozovatelům soukromých chirurgických či kožařských ordinací - chce zvýšit příjmy o tři procenta.
Autoři vyhlášky z ministerstva zdravotnictví a lékařské komory dodávají, že v jednom ohledu se naopak ušetří. Stanoví přísný, tříprocentní strop na mimořádně drahé léky a materiály v nemocnicích. Jde například o některá cytostatika nebo stenty v kardiologii. Právě za takové prostředky se rok od roku zvyšují výdaje o deset až třicet procent.
Pojišťovny ovšem argumentují jinak a prohlašují, že vyhláška dává další možnosti k utrácení, například nemocnice dostanou možnost víc utrácet za drahé operace a ambulantní praxe budou smět přijímat víc pacientů. Vyhláška o pětinu zdražuje péči o dlouhodobě nemocné.
Obě sporné strany se logicky nedohodnou na tom, jaké důsledky bude mít vyhláška pro zdravotnické finance. Lékaři a ministryně tvrdí, že se stabilita systému zvýší, pojišťovny prorokují nárůst dluhů o pět až deset miliard. Deseti miliardami se přitom systém zadlužil už letos.
Pokud jde o ostatní politiky, ministr financí Bohuslav Sobotka si myje ruce a prohlašuje, že vyhláška je v plné kompetenci ministryně zdravotnictví. Připomínku nových dluhů, které by mohl nový předpis způsobit, odmítá Sobotka poznámkou, že jeho ministerstvo zdravotnické rozpočty nebude sanovat. Nejdříve tehdy, až bude k dispozici návrh reformy, která dalšímu zadlužování zabrání. Lidovci návrh vyhlášky kritizují, zatím ale nikterak razantně. Vláda nakonec bude muset spor nějak rozhodnout, bylo by ale překvapením, kdyby nedala za pravdu Emmerové. Pustit se do války s lékaři se nikomu nebude chtít.
Celý tento příběh je poučný. Politici se dohodnou s lékaři a přes protesty finanční instituce prosadí výdaje, které nejsou kryté žádnými příjmy. Je to přece na zdravotnictví, říkají významně a apelují na to, že zdraví je každému nejdražší. Dávají tak skvělý příklad morálního hazardu, který vyděračskými metodami žádá další a další peníze, v důsledku přitom brání tomu, aby se užitečně využily.
Nastupuje ale ještě jeden motiv, který se zřejmě stane hlavní zvláštností nadcházejícího roku. Ministr financí Bohuslav Sobotka hraje podivuhodnou hru, když nebrání dalšímu zadlužování, přitom ale tvrdí, že žádné další peníze nedá. Jakoby čekal, až se systém propadne do opravdových finančních potíží. Pak lékařům nezbude, než přistoupit na velmi přísné úsporné reformy systému, které už chystá vicepremiér Martin Jahn.
Je to nesmírně brutální nástroj a Sobotka ho používá, protože ve vládě zřejmě nemůže jinak. Pro české zdravotnictví to ovšem znamená neradostné vyhlídky - musí dojít do krize, než se něco začne zlepšovat.
Pokud tedy v tomto roce dojde ke krachu ordinací, případně se začnou zavírat nemocnice, anebo se bude ve velké míře propouštět, pak je dobré si zapamatovat, kdy se o tom rozhodlo a kdo takové rozhodnutí prosadil.
Po pravdě řečeno, zatím ještě vláda svůj verdikt neoznámila, teprve se rozmýšlí. Situace vypadá tak, že lékaři v čele s Emmerovou stojí před řekou Rubikon. Chystají se řeku překročit a utrácet bez ohledu na důsledky. Vláda je ještě může zastavit, tak věřme, že to udělá.
Nakonec je užitečné zdůraznit, že nebezpečná výprava ministryně zdravotnictví není vůbec nutným řešením stávající situace. Lékaři i pojišťovny se mohou domluvit na kompromisu. Cestu k němu právě otevírá pojišťovnami chválený návrh na omezení výdajů za drahé léky a materiály. Kdyby se přitom stanovil přísný strop dramaticky rostoucím výdajům za léky a za laboratorní vyšetření, nemocnice by o tři procenta vyšší dotaci mohly dostat. Neměla by ovšem být stanovena centrálně, ale vzhledem k možnostem jednotlivých pojišťoven. Pokud se tedy zástupci zdravotnických lobby nedohodnou, tak je možné alespoň konstatovat: spíše než kvalitní manažery připomínají loupeživé rytíře.
