Zdravotnictví na šikmé ploše

Člověk, který dění v českém zdravotnictví sleduje delší dobu, nemá chuť brát takové strašení vážně. Nakonec je přece jasné, že na zdravotníky se nějaké peníze vždycky najdou, tak čeho se vlastně bát. Jedna věc ale může hrozit opravdu. Peněz bude tak málo, že leccos ze zdravotnických služeb se stane nedostatkovým zbožím. Překročí se tak hranice, za níž už bude jiná, horší kvalita služeb.

Představme si to konkrétně. Přijdeme k lékaři do plné ordinace, ten nás po několikahodinovém čekání zběžně vyšetří a pošle dál do nemocnice. Tam nás odmítnou s tím, že nepatříme do jejich rajónu, nebo budeme na nutnou operaci čekat několik měsíců. Byl by to návrat starých časů, nic jiného. Jenže ve chvíli, kdy budou ordinace a nemocnice v opravdu velkých dluzích, nic jiného, než podobně úsporné chování ani nemůžeme čekat.

Před tímto nebezpečím právě varují pojišťovny. Upozorňují na opravdu podezřelou věc. Ministryně zdravotnictví Milada Emmerová chystá takzvanou úhradou vyhlášku na rok 2005. Podle ní by měly pojišťovny platit lékařům za jejich služby. Z pohledu pojišťoven na nic podobného nemá ministryně právo, pokud ale vyhlášku vydá, zřejmě ji budou muset opravdu respektovat. Budou muset platit především nemocnicím o poznání víc, než dosud. Proto se jen Všeobecná zdravotní pojišťovna propadne do dluhů o dalších osm miliard hlouběji.

Již dnes dluhy dosahují stejné částky a v praxi to znamená, že lékaři dostávají peníze o měsíc později. V příštím roce může zpoždění činit už několik měsíců. Takové prodlení ještě české zdravotnictví nezažilo a těžko říct, co to s jednotlivými ordinacemi a nemocnicemi udělá.

Lze předpokládat scénář, že obchodníci s léky a energiemi začnou vyhrožovat zastavením svých dodávek. Dosud šlo spoléhat na to, že v takových chvílích stát zasáhne a nějaké peníze přihodí. Jenže - co když se to nestane. Jinými slovy, současné vedení ministerstva, které má podporu lékařské komory i velkých nemocnic, postavilo svou politiku na morálním hazardu. Ať uděláme, co chceme, důsledky se nás netýkají, protože jsme nepostradatelní. Třeba temným výhledem našich financí přesvědčíme vládu, aby nám ještě letos uvolnila pár miliard. A i když nám nic nedá, v příštím roce ji k tomu donutíme, protože až do krachu nás dojít nenechá.

V tom je kritika pojišťoven užitečná. Politika morálního hazardu je zhoubná v každém odvětví, protože koneckonců vždycky vede k úpadku. Když v instituci přestávají platit běžná ekonomická pravidla, ztráty narůstají stále rychleji a pak jediný podnět instituci položí.

Zdravotnictví může využívat morálního hazardu déle než jiné resorty, přesto se pohybuje na stejné šikmé ploše.

Pozoruhodné na postupu ministryně Emmerové je fakt, že vyhlášku připravuje v poměrném utajení, připomínky nepřijímá, nikomu nic nevysvětluje a nakonec ji prostě vyhlásí. Suverénní verdikt suverénního vládce, který není v tuto chvíli nikomu odpovědný za rozhodování o veřejných penězích.

Je velmi dobře možné, že riskantní strategie nakonec vyjde a že vláda deset či dvacet miliard do voleb najde a vyplatí, aby se zdravotnictví nezhroutilo. O to horší situaci bude mít příští vláda, která převezme resort v ještě horším stavu, než je nyní. Jenže to by byl ještě ten nejlepší možný scénář.

Současný postup ministerstva zdravotnictví je nejvíc problematický v tom, že ukazuje selhání veřejné politiky. Některé věci není možné řešit racionálně, ale pouze tím extrémním způsobem, že si vezmu za rukojmí pacienty, ohrožené nedostupností zdravotnických služeb. Cílem není prospěch veřejnosti, ale vlastní politická kariéra.

Varování zdravotních pojišťoven je tedy namístě. Samozřejmě také sledují vlastní zájmy, postup ministerstva je ale neúnosný a v zemi s kultivovanou politikou by ho nikdo nepřipustil. Čím déle ho bude moci ministryně Emmerová praktikovat, tím radikálnější kroky bude volit. Systém přestane být ovladatelný a ke skutečné krizi z nedostatku služeb tak může dojít ještě do voleb.