Zemřel Čingiz Ajtmatov...
...muž, který jako první z oficiálně uznávaných sovětských spisovatelů ve svých románech z 80. let, tedy ve Stanici Bouřné a hlavně v románu Popraviště, jasném literárním pendantu Gobračovovy perestrojky a glasnosti, jasně a otevřeně řekl: Sovětský komunismus je systém brutální a nelidský.
Tento systém se už tehdy kácel ( i když o tom ještě nevěděl), ale jasné odsouzení tehdy sedmdesátiletých sovětských dějin, vyplněných desetimilióny obětí především Stalinovy hrůzovlády, bylo na úsvitu nové doby považováno za nesmírně statečné a za čin nejen literární, ale i svrchovaně politický.
Ajtmatov patřil ke skupině velmi zajímavých autorů, kteří psali nejen ve své mateřštině, ale taky, často především, v ruštině, čímž se jejich dílo stávalo daleko přístupnějším daleko většímu počtu tehdejších sovětských čtenářů. Není vyloučeno, že to byl pro rusky psanou část Ajtmatovova díla ten hlavní důvod.
Spisovatel, který je dodnes považován za jeden ze znaků a snad i fetišů perestrojky, se narodil 12. prosince 1928 v rodině významného kirgizského stranického funkcionáře, který byl zlikvidován v době stalinských čistek 30. let minulého století. O všem, co o hrůzách sovětského režimu napsal, tedy Ajmatov věděl ze zkušenosti své vlastní rodiny - čímž samozřejmě nechceme říct, že kdyby tomu tak nebylo, pak by o podobných věcech nepsal. Autor tohoto formátu k inspiraci nepotřebuje příběh své rodiny. Pokud je ovšem tento traumatizující zážitek z dětství k dispozici, je to zpravidla podnět k daleko většímu a emotivnějšímu prožitku, a to se v Ajmatovově díle taky stalo.
Jak už jsme řekli, Ajtmatov vyvíjel i bouřlivou společenskou a vyloženě politickou činnost - koncem 80. let byl pořadatelem tzv.issykkulských fór, tedy mezinárodních konferencích o tom, jak zabránit devastaci planety, a v roce 1990 několik měsíců dokonce členem Gorbačovovy prezidentské rady. Po rozpadu Sovětského svazu, který mu jakožto stoupenci otce perestrojky byl velmi proti mysli, nastoupil do služeb rodného Kyrgyzstánu. Po dalších 16 let byl velvyslancem své země v zemích Beneluxu. Mimochodem - v roce 1996 jako uznávaný myslitel světového formátu přednášel v Praze na obecné poradě o nápravě věcí lidských, abychom jmenovali alespoň jednu ze stovek podobných Ajtmatovových aktivit, vyvíjených po celém světě. Do Prahy se ostatně chystal letos na jaře, ale vážná srdeční choroba mu v naplnění tohoto záměru zabránila.
Čingiz Torekulovič byl autor, který napsal jen několik knih - vesměs velmi závažných, což platí i o těch z konce 50. a počátku 60. let, kde snadno odhalíme i motivy tzv. režimní. Při bližším zkoumání textu však zjistíme, že nejdůležitější ideologií, kterou vyznával byla ideologie lidství. A ta je s tím, co s sebou přinesl sovětský režim, samozřejmě v diametrálním rozporu.
Na druhé straně je třeba připomenout, že Ajtmatov zůstal myšlenkově vězet v letech a ideálech perestrojky, tedy jakéhosi socialismu s lidskou tváří na sovětský způsob. Společně se svým politickým idolem Michailem Gorbačovem se i Ajtmatov ocitl ve slepé uličce představ o zřízení, které svou životaschopnost ještě nikdy nepotvrdilo. Svědčí o tom například i jeden z posledních románů Jaabars, jehož hrdinou je stárnoucí perestrojkový novinář, který se nemůže dívat na to, jak s jeho kirgizskou vlastní nakládají nekapitalističtí gründeři. Na velikosti jeho literárního, myšlenkového i čistě lidského odkazu však tato okolnost nic nemění.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
