Zemřel literární historik a editor Jiří Rambousek. Poslechněte si jeho Osudy

7. listopad 2018

V neděli 4. listopadu zemřel v nedožitých 91 letech v Brně literární historik a editor, pedagog Masarykovy univerzity doc. PhDr. Jiří Rambousek, CSc. Jako vzpomínku uvádíme jeho pětidílné životopisné vyprávění pro vltavské Osudy.

V nedělní programové řadě Repete uvedeme ukázku z rozhlasové práce Jiřího Rambouska: pořad z cyklu Schůzky s literaturou věnovaný dílu Josefa Palivce. Poslouchejte na Vltavě 11. listopadu 2018 od 16:00 hodin.

Narodil se 26. prosince 1927 v Jihlavě v rodině městského knihovníka Stanislava Rambouska, jeho matka byla učitelkou. V letech 1947–1951 vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor čeština – filozofie. Od září 1964 žil v Brně, kde do roku 1973 a poté opět po roce 1990 působil na Katedře českého jazyka a literatury na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity (dříve UJEP). V listopadu 1973 byl z fakulty z politických důvodů propuštěn, podařilo se mu však ještě zachránit brněnskou pozůstalost básníka Ivana Blatného, která byla na fakultě bez evidence uložena. Jednou z hlavních příčin Rambouskova nuceného odchodu se stal jeho příspěvek do diskuse o autenticitě Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, který na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyvolal odpor Ladislava Štolla.

Byl to slušný člověk, který nikdy nezahořkl a nikdy se nechtěl mstít. Dokázal odpustit i těm, kteří měli podíl na jeho odchodu z fakulty, a paradoxně jim ještě vědecky pomáhal.
Miroslav Chocholatý

V sedmdesátých a osmdesátých letech Jiří Rambousek nesměl učit, proto zastával různé dělnické profese v brněnském družstvu Dlažba. Souběžně však pořizoval technické překlady a jako externí jazykový redaktor spolupracoval s měsíčníkem Věda a život. K jeho dalším samizdatovým aktivitám patří například vydání souboru Deset malých recenzí Jana Skácela v roce 1975.

Roku 1990, kdy se na brněnskou pedagogickou fakultu vrátil, mu byla udělena hodnost CSc. a o rok později se habilitoval. Do roku 1993 zde řídil katedru bohemistiky. Po odchodu do důchodu na ní externě působil až do roku 2014.

Rambouskovým oborem byla teorie literatury a historie české literatury 20. století, zejména meziválečné a protektorátní. Byl spoluautorem slovníkové příručky Česká literatura 1918–1945, vydané v roce 1970 v nakladatelství Československý spisovatel, v roce 2003 vyšla jeho Nesoustavná rukověť české literatury. Snažil se také vyvracet tradované omyly literární historie – tomu věnoval soubor článků Opravna, zařazený do knihy Opravny, polemiky, vzpomínky. Byl členem Literárněvědné společnosti, Společnosti Jiřího Mahena a Společnosti bratří Čapků a pracoval v porotě pro udělování Ceny Jaroslava Seiferta. Byl hlavním editorem spisů Josefa Palivce, které vycházejí v nakladatelství Torst.

Rambouskův mladší kolega Miroslav Chocholatý uvádí, že spolu s Jiřím Rambouskem se po roce 1989 vrátila na fakultu věda i lidskost: „Byl to slušný člověk, který nikdy nezahořkl a nikdy se nechtěl mstít. Dokázal odpustit i těm, kteří měli podíl na jeho odchodu z fakulty, a paradoxně jim ještě vědecky pomáhal.“

Připravila: Alena Blažejovská
Režie: Radim Nejedlý

Natočeno v roce 2016 v brněnském studiu Českého rozhlasu.

Spustit audio