Berta Roštejnská se rozvedla, aby ochránila svoje dcery, sama zahynula v Osvětimi

Rudolf Roštejnský se se svojí budoucí ženou Bertou seznámil na Slovensku, v roce 1924 měli svatbu a o rok později se jim v Žilině narodila první dcera, o tři roky později druhá. V roce 1932 se celá rodina přestěhovala do Pardubic, kde Rudolf získal práci u firmy Trio. Měl obchod s látkami a střižním zbožím na rohu Pernerovy ulice v domě stavitele Leiského. Nad obchodem bydleli až do léta roku 1937, kdy se přestěhovali o sto metrů dál do domu č.p. 1868. 

Dcerám bylo na počátku německé okupace třináct a deset let. Po rozvodu a odstěhování maminky žily jen s otcem a maminku víceméně potají navštěvovaly. Berta Roštejnská byla povolána do transportu v prosinci 1942. 

Poslední pozdrav ze shromaždiště před transportem do Terezína|foto:rodinný archiv

V rodinném archivu vnuka Jana Sakaře se dochoval zřejmě poslední vzkaz Berty Roštejnské svému muži a dcerám. Poslala ho z budovy obchodní školy, kde byli Židé před odjezdem do Terezína internováni. 

Terezínské ghetto bylo tou dobou už přeplněné a tak byla většina pardubických Židů po krátkém pobytu v Terezíně zapsána do dalších transportů dál na východ. Na konci ledna 1943 odjíždí do Osvětimi i Berta Roštejnská, kde byla pravděpodobně hned po příjezdu zavražděna v plynové komoře.

Rudolf Roštejnský pracoval za války u pardubické firmy Vadas, jejíž zaměstnanci se i s majitelem dostali do problémů za protiokupační činnost. Rudolf byl zatčen, souzen a poslán do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Dcery zůstaly samy, starší už byla plnoletá, ale mladší dcera chodila ještě do školy. V posledním roce války pak byla totálně nasazena do továrny Na Zavadilce. 

Berta Roštejnská z Pernerovy ulice|foto:rodinný archiv

Rudolf Roštejnský se z koncentračního tábora po válce vrátil. Na svoji ženu čekal marně. Když se v roce 1948 odhaloval na židovském hřbitově památník pardubickým obětem holokaustu, Rudolf Roštejnský si nepřál, aby mezi nimi bylo jméno Berty. Nevěřil, že tragédie druhé světové války byla posledním pogromem na Židech a nadále chránil svoje děti, stejně jako na jaře 1940, kdy se s Bertou domluvili na úředním rozvodu.

Po osmdesáti letech se Bertiny vnuci a vnučky a jejich děti sešli v Pernerově ulici před domem, ze kterého Berta na jaře 1940 musela odejít, a spolu s německým umělcem Gunterem Demnigem položili do dlažby Kámen zmizelých. Za Bertu Roštenskou, zavražděnou v roce 1943 v Osvětimi. Aby její jméno nebylo zapomenuto.