Bílá velryba
Řekne-li se Bílá velryba, většinu z nás napadne Moby Dick. Tak nazval Herman Melville onoho tvora, který je ztělesněním přírody a současně jakýmsi symbolem tajemství, které není dáno člověku odhalit. Obsáhlý román amerického spisovatele - mimochodem obsahuje celkem 135 kapitol - je starý více než 150 let a řadí se ke klenotům světové literatury.
Právě pro svou obsáhlost a složitou kompoziční stavbu jako by se vzpíral rozhlasovému zpracování. Vždyť šedesátiminutová nahrávka představuje přibližně jen třicet stran scénáře. Jak na tak malém prostoru zachovat původní autorovo poselství?
To byla otázka, se kterou se potýkali všichni tvůrci nové rozhlasové inscenace. Román přece není jen o dobrodružné plavbě za Bílou velrybou, mísí se v něm drsný život námořníků s křehkým přátelstvím, vnitřní boj kapitána Achaba, kterého ovládla nezkrotná touha po pomstě, s biblickou symbolikou, robustní lyrická próza i dramatické obrazy s až encyklopedicky naučnými pasážemi o lovu velryb.
Od počátku bylo jasné, že původní vyznění literární předlohy musí zůstat zachováno. Scénář pro to vytvořil dobrý základ, ale pořád to byl jenom základ. Je paradoxem, že jeho autor Petr Mandel, který složil scénickou hudbu k desítkám, možná i stovkám rozhlasových her a pohádek, byl jako hudebník v tomto případě skoupý. Jak on, tak režisér Vladimír Rusko měli totiž jasnou představu - žádná hudba, žádná stylizace! Ta hra musí být cítit životem. A proto kapky mořské vody doslova ucítíte na svém těle, při vrhu harpuny vám přeběhne mráz po zádech, při bouři budete mít pocit, že vás co nevidět smete do vln oceánu, v němž cvakají nelítostné žraločí čelisti. Uvěříte, že Moby Dick je démon.
Právě pro vytvoření ojedinělé atmosféry byly při realizaci použity výhradně konkrétní zvuky natočené přímo pro tento účel v exteriéru nebo ve studiu a částečně byly využity také některé reálné zvukové kulisy z rozhlasového archivu.
