Časované bomby na vodítku

I zde už časované bomby tohoto druhu tikají a pořád jich přibývá. Výmluvně o tom svědčí inzeráty v novinách a časopisech: bojová psí plemena jsou dneska v ČR nabízena k prodeji téměř stejně často, jako běžní daklové nebo pudlové. Pitbulla, který má v čelistech sílu až jednotunového lisu, si ovšem těžko pořídí osamělá důchodkyně v paneláku.

Sdílet obydlí se zvířetem, vyšlechtěným k nejvyšší možné agresivitě, je riskantní samo o sobě. Ti, kdo si je přesto koupí, bývají nezřídka lidé zvláštního ražení.

Spíš než věrného hlídače, chtějí ve skutečnosti zbraň. Při výcviku se tudíž mnozí postarají o to, aby se z jejich bojového psa stala krvelačná bestie. Přesně tak tomu bylo v případě vraždících pitbullů z Hamburgu. Byli cvičeni na to, aby přeskakovali zeď do školního areálu, výdrž svých zubů zkoušeli na houpačkách dětského hřiště, majitel jednoho z nich, několikrát trestaný recidivista, usiloval cílevědomě o to, aby se jeho psa všichni báli.

Jeho pitbull také už třikrát předtím lidi pokousal a soudním rozhodnutím bylo určeno, že nesmí ven bez vodítka a náhubku. Jenže kde není žalobce, není soudce. V onen osudný červnový den oba pitbullové údajně utekli přes zeď, kterou je jejich majitelé učili přeskakovat.

Jestli k tomu byli poštváni, už se nejspíš nedozvíme. To, jakým způsobem byli cvičeni, se ovšem výmluvně zrcadlí ve skutečnosti, že v krvelačném opojení nakonec napadli i svého pána.

Kolik takových nevypočitatelných bestií žije mezi námi, neví nikdo a nikoho to ani, zdá se, nezajímá. Jaký vztah mají poslanci ke zbraním všeobecně, to demonstroval parlament minulý týden, když vrátil vládní návrh zákona, který by po vzoru EU zpřísnil podmínky pro držení zbraní.

Lidé by museli prokazovat, že zbraň skutečně potřebují a museli by doložit, jaký je konkrétní důvod této potřeby. Poslanci nicméně shledali, že by to prý bylo proti svobodě jednotlivce se bránit a podporovalo by to korupci mezi úředníky.

Za takových okolností je zcela iluzorní, že by se zákonodárci v dohledné době rozhoupali k úvahám o tom, zda by nebylo záhodno zavést cosi jako zbrojní pas pro majitele bojových psů. Pěstitelé je dneska prodají každému, kdo přijde a zaplatí. Způsobilost k držení zvířete, které se v rukou nezodpovědného vlastníka může stát časovanou bombou, nikdo nezkoumá.

V současné německé diskusi o chovu bojových psů se naproti tomu hovoří o řadě nástrojů, jak dostat majitele těchto potenciálně nebezpečných zvířat pod kontrolu: od předepsaných psychologických testů až po drasticky zvýšenou daň.

Řešení, ke kterému se před deseti lety uchýlilo Bavorsko, totiž rigorózní zákaz chovu bojových psů, ke kterým se kromě pitbullů počítaly ještě další tři rasy, doposud nebylo v ostatních spolkových zemích považováno za optimální.

Dnes se začíná o této alternativě vážně uvažovat na celostátní úrovni. Smrt hamburského školáka byla totiž poslední kapkou. V současné době se množily případy útoků agresivních bojových psů na kolemjdoucí a zvláště na děti.

Fatální přitom je, že bojový pes útočí na obličej a když se zakousne, nepustí. V Německu jich dneska žije asi 5 000.

Jejich majitelé to toho času ovšem nemají u našich sousedů jednoduché. Veřejnost se mobilizuje a kdo se objeví venku s pitbullem bez náhubku a vodítka, je automaticky oštemplován jako nebezpečný asociál.

Jeden z nich učinil nedávno své předpokládané pověsti zadost, když na důchodce, který jej napomínal, aby si psa uvázal, svého pitbulla naopak poštval.

Přesto může být veřejné opovržení jednou z cest, jak politiky i chovatele bojových psů přimět k diskusi o adekvátních opatřeních. Jinak nezbývá než se modlit, aby se u nás hamburská tragedie neopakovala.