Církev a stát – nedorozumění a nedodělky

Nejde přitom jenom o nový zákon o vztahu mezi státem a církví, jehož nezbytnost se opět připomněla v uplynulých dnech, kdy došlo k otevřené kontroverzi mezi MK a biskupskou konferencí. A to na základě vyjádření ředitelky odboru církví MK Jany Řepové, podle níž kvůli růstu objemu peněz na mzdy prý MK vadí „nárůst počtu duchovních“. Biskupská konference na to reagovala konstatováním, že pokud se to paní ředitelka skutečně domnívá, pak je to v rozporu s ústavou a platnými zákony.

V pátek se Jana Řepová ohradila s tím, že biskupská konference prý vycházela z nepřesných citací jejích výroků v tisku. Přestřelka tohoto druhu je nicméně příznačná: vztahy církve a státu se ještě deset let po pádu železné opony řídí zákonem z roku 1949, který je očividně nevyhovující. Když nic jiného, je v něm zaklet duch uplynulého půlstoletí, kdy církev byla pod kuratelou státu a nemohla se svobodně rozvíjet. Aby se ale mohla nová platforma vytvořit, je třeba si nejdřív mnohé ujasnit.

Mimo jiné také to, jak dopadnou církevní restituce. Ze 700 objektů, které se po dlouhém váhání rozhodla v roce 1997 vydat katolické církvi Klausova vláda, jich do nástupu sociálně demokratické vlády dostala církev zpátky pouhých pět. Evidentní nechuť politiků všech odstínů vracet církvi kromě kostelů a klášterních budov cokoli navíc, s čím by mohla eventuálně hospodařit, potvrdila i sociálně demokratická vláda, která vydávání zastavila úplně a nyní „hledá kompromis“ v rámci nového zákona o vztazích mezi státem a církví.

Jak obtížně, o tom svědčil svého času bouřlivý spor kvůli zástupci komunistů za jednacím stolem, který musel nakonec urovnávat prezident Václav Havel osobně.

Podstatnou pomocí by v tomto směru ale nyní mohla být dohoda mezi Vatikánem a ČR, o níž se v pátek opět jednalo v Hrzánském paláci. Podle vyjádření náměstka ministra zahraničí Martina Palouše by její text měl být vypracován do konce roku.

Dodejme, že všechny okolní postkomunistické země už obdobnou dohodu s Vatikánem uzavřely dávno. Je jí zapotřebí proto, aby vztahy mezi státem a katolickou církví dostaly solidní základnu, na které by česká katolická církev mohla existovat v rámci světového církevního společenství. Majetkové záležitosti jsou přitom jen jedním z mnoha dalších aspektů.

Ve skutečnosti jde o to, aby byl zajištěn stálý dialog mezi státními a církevními orgány, který jim umožní hladkou spolupráci. Oč se konkrétně jedná, dokládá výmluvně třeba příklad teologických fakult, které jednak podléhají vysokoškolskému zákonu, ale zároveň i kongregaci pro výchovu a vzdělávání v Římě.

Kdy vstoupí v platnost jejich stanovy, kdy bude děkan potvrzen ve své funkci? Podle světských paragrafů, anebo teprve po získání souhlasu Vatikánu?

Žádná z těchto otázek nemusela být zatím v ČR zodpovězena, ale bylo tomu tak především proto, že ji nikdo nevznesl.

To neznamená, že by neexistovaly také kladné příklady: dohody mezi státem a církvemi o duchovní službě v armádě a ve věznicích patří k těm nejvýraznějším. Otázkou ovšem je, zda by jich bylo tak hladce docíleno, kdyby se ČR tehdy nesnažila o vstup do NATO.

Obdobně je tomu i dnes. Pokud se ČR chce zařadit mezi státy EU, nemá jinou volbu než dohodu s Vatikánem nakonec uzavřít. Právní normy prostě musejí mít přednost před nadbíháním veřejnému mínění.

To ovšem neznamená, že konkrétní články této dohody nemohou mít značně individuální charakter. Česká katolická církev musí vzít například v úvahu, že by se eventuálním odtržením církve od státu dostala nyní, kdy k praktikujícím věřícím lze počítat pouhých pět procent obyvatelstva, zřejmě do obtížné situace. Proto sází na spolupráci se státními orgány.

Tato spolupráce musí ovšem probíhat v partnerském, nikoli na paternalistickém duchu. Na cestě k ní bude ovšem třeba překonat i levicové klišé o Vatikánu jako místě, které není českým národním zájmům nakloněno. Podezíravost vůči Římu je ve zdejší společnosti zakořeněna víc, než jsme si ochotni přiznat.