Emil Viklický není jen jazzman
Emil Viklický, skladatel, pianista a aranžér patří už řadu let k naší jazzové špičce. Na svém kontě má bezpočet koncertů i řadu alb. Mnohé jsou čistě jazzové, v dalších prolíná do jiných žánrů. Ve Viklického dílně vznikají kompozice a nahrávky, které jsou těžko zařaditelné, jejich poslech však patří k vrcholným zážitkům.
Se zařazováním svých děl má Viklický podle svých slov, po léta problémy. "Lidi chtějí mít určité věci zjednodušené. Často se mě ptají, jestli jsou například pořady, které děláme se Zuzanou Lapčíkovou a jazzovým triem, jazzové, nebo folklorní. Odpovídám, že ani jedno, ani druhé; je to útvar, ve kterém je jakési pnutí. V současné hudbě vidím trojúhelník, jehož vrcholy jsou folklorní muzika, soudobá vážná muzika a jazz. A my jsme někde uprostřed," charakterizuje Emil Viklický jednu z oblastí svého působení.
Současná doba podle něj jazzu přeje méně než například 60. léta. "Tenkrát byla celkově příznivější situace v umění - platí to nejen o muzice, ale také o literatuře, výtvarném umění a filmu, zkrátka o všem. Ne nadarmo se říká zlatá šedesátá léta," stýská si Viklický, který stále pilně skládá a hraje. Zajímavá práce ho čeká například ve filmové oblasti. "Pánové Štěpánek s Müllerem chystají film, do kterého bych měl psát hudbu. Původně se měl jmenovat Má magická Olomouc, pak se název změnil na Bloudím. Já osobně se obzvlášť těším na jednu scénu, která se odehrává u nové kašny v Olomouci. Dvě dívky se tam poperou, načež přijde bílý kůň," vyznává se skladatel.
Ovšem nejen jazzem, folklorem a filmem živ je Emil Viklický. Za sebou má tři opery a s úsměvem vzpomíná i na svůj výlet do oblasti pop-music. "V roce 1973 mi zavolal Jarda Růžička, jestli bych jako záskok nejel za tehdy závratný honorář s Hanou Zagorovou do Ruska. Jel jsem. S orchestrem Karla Vágnera jsem objel všechna hlavní města republik tehdejšího Sovětského svazu a moc jsem si to užíval. A jedna perlička: v písničce Gvendolína jsem dokonce zpíval třetí hlas!" směje se Emil Viklický.
