Hodně zdraví, štěstí, ohlasu, přejí tváře rozhlasu
Mezi zakladatele první české rozhlasové tradice, nejen v každodenní hlasatelské činnosti, ale i v původní rozhlasové tvorbě a v doprovodných zábavných a publicistických pořadech, patřil Adolf Dobrovolný. Hřejivý hlas, bezchybná čeština a výslovnost z něj krátce po nástupu do rozhlasu učinili nejoblíbenějšího hlasatele. I dnes je každá rozhlasová stanice spojena s řadou konkrétních tváří, které mu popřály k životnímu jubileu a svěřily se, co pro ně osobně znamená.
Co Český rozhlas znamená pro známé tváře rozhlasových stanic a co by mu popřáli do dalších 95 let?
Jiří Chum
moderátor Ranní Radiožurnál
Rozhlas je pro mě ta kouzelná kožená krabička, která mi na zápraží vyprávěla pohádky po obědě. Je to místo, kudy kráčela pohnutá historie naší země, a za které lidé pokládali životy. Také je to místo, kde pracují jen ti nejlepší. Je to krásný komplex původních a moderních budov na Vinohradech, které miluji. A dnes je pro mě rozhlas hlavně nezávislým informačním ostrovem mezi soukromými médii i dezinformačními weby.
Českému rozhlasu bych přál, aby mu vydržela skvělá kondice, do které se za ten úctyhodný věk dostal a navíc byl čím starší, tím modernější. Přeji mu, aby vždy úspěšně ustával tlaky, které se snaží čas od času důležitost a smysl veřejné služby v očích posluchačů relativizovat. A v neposlední řadě i to, aby zůstal vždy finančně a personálně nezávislý na jakékoli vládě.
Jan Rosák
moderátor pořadů Tandem, Šťastnou cestu, Slovo nad zlato
Rozhlas pro mne znamená velice podstatnou část mého života. Vždyť jsem v něm činný letos už 47. rokem! I když by do rozhlasu měli přicházet lidé, kteří umějí dobře a pěkně mluvit, kdepak – teprve rozhlas mě vlastně naučil normálně a přirozeně mluvit a také správně používat rodný jazyk. A potom rozhlas mi zasáhl výrazně i do mého soukromého života, v rádiu jsem se totiž seznámil se svou manželkou Jiřinou, se kterou jsme už přes 40 let spolu.
Při všemožném uplatňování technického pokroku by si náš rozhlas měl zachovat to, co je pro něj charakteristické a proč ho lidé milují. Nabízí totiž ohromnou možnost představivosti, fantazie, a to nejen pro posluchače, ale i tvůrce.
Jiří Kamen
vedoucí Redakce kulturní publicistiky
Rozhlas není místem, kam bych chodil do práce. Rozhlas je součástí mého života. Vedle přípravy rozhlasových pořadů působím jako literát. I ze stavby mých „literárních“ vět je zřejmá moje rozhlasová průprava. V roce 1992 jsem přednášel na barcelonské univerzitě o historii Českého rozhlasu. Při pasážích o bojích o rozhlas v roce 1945 a 1968 se ozval potlesk, při popisu zrodu postavy Járy Cimrmana v rozhlasové Nealkoholické vinárně U pavouka se studenti smáli. Asi jsme s Katalánci nějak spřízněni. Jejich gotické madony se hodně podobají těm českým. Člověk má na sebe někdy pohlédnout cizíma očima. Svoji „spřízněnost“ s rozhlasem, s institucí, s jeho budovou na Vinohradské, s rozhlasovými tvůrci, které jsem tu čest poznat, jsem si uvědomil v Barceloně.
Důležitým výrazovým prostředkem rozhlasu je ticho, pauza. Hned po zvuku. Někdy ticho, umí-li s ním někdo nakládat, působí sugestivněji než zvuk. Ale nic se nesmí přehnat. Takže přeji rozhlasu do dalších let, aby jeho vysílání neovládlo ticho. Rozhlas je médiem lidského hlasu a zvuku v těch nejrůznějších podobách. Akustický rozměr světa kromě jiného příznivě působí na naší fantazii: vyvolává v naší imaginaci obrazy. Pokud tento rozměr světa, který reprezentuje i rozhlas, nahradíme obrázky a videi, ztratí rozhlas smysl své existence. Ponoří se do ticha i s naší fantazií. Také rozhlasu přeju, aby našel energii (a prostředky) na rozvíjení svých výrazových prostředků a hledání nových cest k sobě a tudíž k posluchačům.
Jan Bumba
moderátor pořadu Ozvěny dne
Rozhlas je první médium, ve kterém jsem pracoval, a přestože jsem několikrát odešel, vždy jsem se vrátil. I na sobě tedy pozoruji, že magnetismus rozhlasu funguje. Oproti všem jiným médiím má tu výhodu, že je osobní, lidský. Poslech dá často mnohem víc než obrázky a text. Rozhlas dokáže přinášet informace i zábavu v nenásilné podobě a na rozdíl třeba od televize neruší. (Nebo aspoň ruší mnohem méně). Rozhlas je pro mě zaměstnavatel, za kterého se nemusím stydět. Veřejnoprávní vysílání je důležitá součást demokratické společnosti a to pro novináře, který ve veřejnoprávním médiu pracuje, nastavuje poměrně jasné mantinely. Stojí prostě na straně demokracie a upozorňuje na vše, co může demokracii poškozovat nebo ohrožovat.
Na 95 let dopředu nevidím, takže bych musel říci něco hodně obecného a zároveň banálního jako „hodně štěstí“. V krátkodobějším výhledu, řekněme několika málo desítek let, bych rozhlasu přál, aby dokázal najít dostatek osobnosti, které budou vytvářet jeho obsah, dokázal je vychovat a udržet. Přál bych mu, aby se nedostal do vleku marketingových průzkumů, ale měl odvahu přinášet originální materiály. Přál bych mu, aby zůstal nezávislý na politických stranách a hnutích. Přál bych mu, aby se zbavil nekvalitních částí vysílání, třeba i celých stanic, a rozvíjel ty dobré. No a samozřejmě hodně štěstí.
