Hudební hluch neexistuje. Za falešným zpěvem stojí lidská nejistota
„Děti by měly zpívat, protože zpěvem mohou nejrychleji ventilovat emoce,“ říká sbormistryně, pedagožka a hlasová poradkyně Lenka Pištěcká. Potvrzuje tak mimo jiné důležitost hudební výchovy, která je ve školách často okrajovou záležitostí.
Dnes se ve škole věnujeme faktickým předmětům, ale nerozvíjí se fantazie a duše. „A když duše není rozvinutá, nemá potřebu něco hledat. Naší povinností je otevřít dětem dveře, dát jim možnost zahlédnout mnohem širší spektrum, než jsou samy schopny. A ony si vyberou,“ říká pedagožka.
Celkově se dnes zpívá méně než třeba za Jakuba Jana Ryby, který se narodil před 250 lety. V té době měly děti ve škole denně čtení, psaní a zpěv. A také hru na hudební nástroj. Málokdo si dnes ale uvědomuje, že třeba prostřednictvím not se děti nenásilnou formou učí násobit a dělit, takže, byť se často hudební výchova ruší právě na úkor matematiky, mohly by se oba předměty vhodně doplňovat.
Obávaná disciplína – „výchovný koncert“
Školy se rády uchylují k pohodlným projektům. Do tělocvičny pozvou dva muzikanty s keyboardem a „koncert“ je na světě. Přitom o peníze tolik nejde, jelikož například výchovný koncertní program, který Pištěcká zosnovala spolu s hudebním pedagogem Ondřejem Tichým, dražší není.
Roli často hrají „známosti“, tedy že organizátoři zadávají práci ve prospěch konkrétních lidí, aniž by rozhodovala kvalita, anebo prostě opravdu zmíněná pohodlnost a nechuť hledat kvalitnější projekty.
„Ale pořádní muzikanti opravdu potřebují sál. Já píšu granty, abychom si to mohli dovolit,“ říká sbormistryně.
Hledání opravdového hlasu
„V dnešní době na nás tlačí spousta médií, všichni po nás chtějí, abychom se se vším vyrovnali, všechno rychle udělali, všechno chápali, byli nejlepší a to, co si o tom myslíme a jak se cítíme, polykáme. A na hlase je to znát,“ tvrdí Lenka Pištěcká. V hlase se často odráží to, jak reagujeme na svět a jak se k nám svět chová. Postavení hlasu je najednou někde jinde, než bylo po narození.
Hledání skutečného hlasu je pak mnohdy náročný proces. „S lidmi, kteří ke mně chodí, běháme, skáčeme ze židle, někdy strkám tužky do úst a snažíme se hlas vrátit do místa, odkud vycházel tomu malému miminku. Když přijmeme sami sebe, svoje tělo, svoji duši, tak zpíváme krásně.“
Tati já už nechci chodit na karate, já chci zpívat!
Pokud máte pocit, že něco takového vystihuje myšlenky vašeho chlapečka, udělejte to pro něj. Chlapecký sbor Bruncvík stále přijímá mladé muže od 4 let. Nekonají se žádné konkurzy. Jde jen o to, aby dítě bavila muzika a aby věci dělalo vážně a naplno.
Schválně se podívejte na www.bruncvik.eu.
