Jiří Zedtwitz, nenápadný diplomat v zákulisí velkých dějin
Říkalo se o něm, že hodně poslouchá a málo mluví – zkrátka správný diplomat. Zájmy meziválečného a později okupovaného Československa hájil, i když byl původem německý šlechtic: Jiří Zedtwitz. Jeho život přiblíží v Portrétech historik Michal Pehr.
„Je to příběh právníka ze zchudlé šlechtické rodiny. Očekávalo se, že kvůli finanční situaci v rodině a díky své inteligenci se sám zabezpečí,“ říká Michal Pehr.
Zedtwitz vystudoval práva a čekala ho úřednická kariéra. Jenže jeho příběh se nakonec díky náhodě začal odehrávat úplně jinak. Na konci první světové války a v době vzniku Československa byl sekretářem vedení libeňského pivovaru.
Právě tehdy mu zavolali z nově vzniklého československého ministerstva zahraničních věcí a nabídli, zda by nechtěl jet jako československý zástupce k plebiscitní komisi, řešící otázku česko-polského sporu o Těšínsko. „Ještě týž den se měl rozhodnout. Zedtwitz vzpomínal, že jeho chlebodárce ho velkoryse uvolnil a on mohl odjet do Těšína, kde se účastnil jednání,“ vysvětluje Michal Pehr.
Zedtwitz ve svých nevydaných pamětech uvádí, že první noc v Těšíně spal v místní kavárně na kulečníkovém stole, protože nikde nesehnal ubytování…
Odmítl emigrovat
Při jednáních se výtečný právník mimořádně osvědčil a tak na řadu let zakotvil v prvorepublikové diplomacii. Roku 1934 byl vyslán do Polska a na podzim 1938 znovu na Těšínsko, kde byl svědkem polské okupace okresů Český Těšín a Frýdek.
Na Těšínsku zůstal až do března 1939, následně odmítl vrátit se do vzniklého Protektorátu a zapojil se do pomoci československým uprchlíkům: „Nastávaly těžké časy. Utíkali Židé, antifašističtí Němci, komunisté. Všem bylo nutno pomáhat,“ vzpomínal Zedtwitz. Po vypuknutí války v září 1939 musel jako řada dalších Čechů a Slováků z Polska uprchnout.
Zvolil netradiční cestu: přes Rumunsko a následně odplul lodí do Francie, kde se zapojil do rodícího se zahraničního odboje. Pracoval pro takzvaný národní výbor a stal se československým zástupcem u polské exilové vlády.
Čtěte také
Právě v té době se stal pravou rukou pozdějšího československého exilového premiéra Jana Šrámka, se kterým prodělal složitý útěk do Británie: „V noci nás nalodili do malé bárky. Všechna zavazadla jsme museli nechat na pobřeží. Protože se nástup dál za úplné tmy, hodili námořníci můj kufr místo do loďky do moře… Tak jsem nakonec dojel do Anglie jen s příruční taškou, kde jsem měl osobní dokumenty a holící a mycí potřeby,“ popsal dramatický útěk Zedtwitz.
Ve Velké Británii se stal přednostou kabinetu exilového premiéra. Po osvobození se vrátil do Československa a působil nejprve na předsednictvu vlády a později na ministerstvu zahraničních věcí. V roce 1949 byl však jako „nespolehlivý“ propuštěn. Odmítl emigrovat, živil se například jako knihkupec. Zemřel v roce 1967.
Související
-
Jaromír Nečas, pěšák Mnichova a tragická oběť loajality
V polovině září 1938 poslal prezident Edvard Beneš tajně do Francie ministra Jaromíra Nečase, aby Francouzům tlumočil ochotu české strany odstoupit Německu část pohraničí.
-
Ministr Klumpar bránil odesílání mladých na nucené práce, v roce 1968 emigroval do Kanady
V roce 1979 zemřel v Montrealu český právník Vladislav Klumpar, v měsících pomnichovské republiky a prvních letech protektorátu ministr sociální a zdravotní správy.
-
Vladimír Procházka překládal detektivky, sepsal poválečnou ústavu i socialistickou encyklopedii
Vladimír Procházka patří k osobnostem, na které se v běhu dějin zapomnělo. Na jeho stopy lze přitom narazit v novinařině, překladatelství, politice i diplomacii.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
