Lidé, kteří přežili masakr, by se měli stát vzorem česko-německých vztahů

10. červen 2002

Od 10.června 1942 je lidská zrůdnost spojena s konkrétním jménem. Jméno samotné je ale symbolem, že nemůže nikdy zvítězit. Když nacisté vypálili před 60 lety obec Lidice a zavraždili většinu jejích obyvatel, demonstrovali okupované zemi, že jejich krutost nezná mezí.

Svého cíle však nedosáhli: Lidice sice zmizely z mapy protektorátu, ale povstaly v jiných koutech světa: obce ve Spojených státech, v Brazílii, v Mexiku, v Indii a v Jižní Africe převzaly toto jméno a nesly je dál. Po druhé světové válce byly Lidice postaveny znovu i poblíž Kladna: na věčnou památku.

V období komunistické totality se ovšem tak trochu památníky stali i jejich obyvatelé, kteří nacistický masakr přežili. Jejich individuální osudy musely ustoupit do pozadí, protože pro režim byla podstatná především jejich dimenze kolektivní oběti jako svědectví o zrůdnosti nacistického režimu. Do tohoto obrazu pak zapadalo i to, že pátrání po zavlečených lidických dětech bylo po nastolení železné opony záhy ukončeno a 81 z nich bylo prohlášeno za mrtvé. S tím, že byly poslány do plynu v Chelmnu hned v roce 1942.

Byli to na počátku 90.let dva mladí němečtí historici z Berlína, kteří se začali znovu zajímat o jejich osud: Frank Metzing a Kerstin Schicha shromáždili s pomocí českého velvyslanectví v Berlíně řadu indicií, naznačujících, že většina dětí nejen z Lidic, ale i z Ležáků, mohla přežít minimálně do roku 1944.

Obec Lidice

Zmiňuje se o nich například dopis z 13.června 1944, ve kterém osobní referent K.H.Franka Gies žádá od Himmlerova štábu pokyny, co se s dětmi, "neschopnými poněmčení", má dál stát. Podle obou historiků mohly být pohřešované děti transportovány od lágru k lágru. Některé mohly přežít až do konce války a dostat se do rozvráceného Německa, kde mohly být posléze adoptovány.

Několika konkrétním osudům byli Kerstin Schicha a Frank Metzing na stopě, v jednom případě dokonce vypátrali v archivech zmínku o čtyř až pětiletém chlapci, který se v prosinci roku 1945 ocitl na Berlínském nádraží v jednom z vagónů plných polomrtvých utečenců z východu. Mluvil údajně jen česky a podle zápisu dokonce opakoval slovo Lidice. Jmenoval se ale Robert Hinsepp a tak úřady jeho původ dál nesledovaly.

Oběma historikům se po půl století podařilo vypátrat jeho příbuzné a berlínská kriminálka jim na základě computerového srovnání příslušných fotografií potvrdila, že by se mohlo jednat o Josefa Suchého, narozeného v Lidicích v roce 1941. Jistotu měla přinést zkouška D N A. Robert Hinsepp ale zemřel tři měsíce před tím, než jej mohli oba historici požádat o to, zda by se jí podrobil. Kerstin Schicha se ale nevzdává:

"Když objevíme alespoň jedno kdysi zavlečené dítě, dáme možná naději každé dosud žijící matce z Lidic, že její dítě snad žije a že se mu možná v Německu vede dobře", říká a dodává: "Hrůznost zločinu v Lidicích tím samozřejmě nemůžeme snížit".

Osud Lidic si v těchto dnech připomíná v Německu řada lidí. Jedním z nich je poslanec spolkového sněmu Detlef Dzembritzki, který byl v první polovině 90 let starostou berlínské čvrti Reinickendorf. Z iniciativy jeho zesnulého přítele Ernsta Froebela tam začaly před více než deseti lety jezdit pravidelně lidické ženy a děti na návštěvu. Nejde o žádné oficiality, jsme prostě přátelé, říká Dzembritzki a dodává: "Lidičtí chodí do zdejších škol a povídají si s dětmi a mladými lidmi o zničení Lidic a na mne to dělá dodnes obrovský dojem, s jakou otevřeností se k nám chovají, ačkoliv to přece byli Němci, kdo jim vzali domovy, muže a otce." Na řadě je podle jeho slov nyní Německo: zřetelná připomínka lidických obětí ze strany Spolkové republiky by byla znamením, že Němci nezapomněli.

Podle sociálního demokrata Dzembritzkého je nutno, aby si Němci právě dnes, kdy česko-německé vztahy procházejí v důsledku volební kampaně v obou zemích zatěžkávací zkouškou, vzali příklad z těch, kteří přežili Lidice a navzdory svým strašlivým zkušenostem s Německem jim podávají ruce. Dodejme, že neméně aktuální je tento příklad i v České republice.

rse@rozhlas.cz

Spustit audio