Lukáš Jelínek

Kdybychom měli usuzovat pouze podle míry rozladěnosti stranických lídrů po vyhlášení výsledků evropských voleb, museli bychom mít za hlavního poraženého Andreje Babiše.

Až příliš snadno podléháme dojmu, že prezident je v České republice silným ústavním hráčem. Čerstvě se to projevuje na pozadí demise ministra kultury Antonína Staňka.

Co by to bylo za politický konflikt, kdyby skončil raz dva. Není nad to se v problémech pořádně vyráchat.

Andrej Babiš v ulicích mezi demonstranty proti jmenování Marie Benešové ministryní spravedlnosti chyběl. Přesto jí však v uplynulých dnech zasadil nejtvrdší rány.

Nenechejme se uchlácholit, že sedmadvacátý Ropák neputoval do rukou politika, nýbrž firemního manažera.

Jestli se v něčem shodnou tak odlišní politici jako Andrej Babiš, Tomio Okamura nebo Vít Rakušan, je to akcentování „zdravého“, někdy též „zdravého selského rozumu“.

Pozdě ale přece. Ministerstvo vnitra se probudilo a chystá se nejen čelit extremismu, ale i rozorávat podhoubí pro šíření nenávistných projevů.

Občanští demokraté si zahrávají s ohněm. Tedy vlastně s pivem, ale ono to může být v konečném důsledku jedno. Prostě půjde o život.

Lidovci jsou stoletou stranou, druhou nejstarší po sociální demokracii, přesto jim to v novodobé historii vždy víc slušelo, když nehráli sólo a spolupracovali s jinými.

Miloše Zemana bylo minulý týden opět všude plno. V Senátu se projednával jeho návrh, aby byl ústavním soudcem jmenován Aleš Gerloch.