O kontinuitě vysílání RSE a ČRo 6

Někteří z nich - např. dlouholetý kulturní redaktor Jaroslav Dresler nebo sportovní redaktor Karel Drážďanský - se se svými obavami neváhali svěřit ve svých memoárech veřejnosti. Možno říci, že obavy to nebyly tak úplně neodůvodněné. To, čeho se obávali nejvíc, byla totiž ztráta odstupu. Jakoby s odstraněním geografické vzdálenosti musela nutně začít mizet i nestrannost, tedy nezávislost a zřetelný odstup od politiky, který si dobrá žurnalistika musí uchovávat.

Nebezpečí tohoto druhu hrozilo tím spíš, že ve Střední Evropě (a míněny jsou nyní nejen zdejší postkomunistické země, nýbrž narozdíl od zemí s anglosaskou tradicí např. i Německo i Rakousko) jsou tyto principy často interpretovány jako tzv. vyváženost. Na rozdíl od našich západních a jižních sousedů, kde je však cílem dobré žurnalistiky nejen prezentovat názory pokud možno všech institucí a jednotlivců, kterých se zobrazovaný problém týká, nýbrž dát je zároveň do analytických souvislostí a vyjádřit k nim profesionální úsudek, je na novináře pleten ve zdejších zeměpisných šířkách z požadavku vyváženosti nezřídka bič, který má žurnalistiku pokud možno zbavit kritických aspektů.

Profesionální úsudek je často pranýřován, zvlášť není-i.l mocným po chuti, jako irelevantní mínění jakýchsi osob, které si dovolují mluvit do politiky a veřejného dění, aniž by k tomu měly mandát voličů. Toto byl zhruba ten hlavní problém, se kterým se české vysílání Rádia Svobodná Evropa muselo po svém přestěhování do ČR potýkat. Byl tím viditelnější, čím byla zdejší média nekritičtější v počáteční nadšené podpoře (aby se tak řeklo) budování kapitalismu s českou tváří. Soudíc z reakcí posluchačů, tehdy přestávali svému rádiu rozumět i někteří jeho věrní posluchači, přesněji řečeno, přestávali s ním automaticky souznět.

Z mnoha dopisů tehdy čišela evidentní nostalgie postkomunistické veřejnosti po časech, kdy média nezprostředkovávala žádnou znepokojující rozmanitost, nýbrž jednu - sice narudo natřenou, nicméně jednu pravdu. Na jejím pozadí chápala pak značná část zdejšího předlistopadového publika informace ze svobodných médií (konkrétně z Rádia Svobodná Evropa) jako jakousi pravdu s plusovým znaménkem. Novinářům to komplikuje práci dodnes. Odlišný názor teprve začíná být ve zdejší společnosti chápán jako podnět k vlastnímu přemýšlení. Nezřídka je však stále hodnocen jako úchylka, kterou je nutno potírat. Kulturní rozdíly mezi středoevropským a anglosaským novinářským světem jsou ovšem zakotveny už v politickém systému, konkrétně v obsazování grémií ve veřejnoprávních médiích a v jejich vlivu na složení personálu a programu. To se zpětně projevuje v tom, jak se definují sami novináři.

Jeden z britských novinářů např. vyčítal svým německým kolegům tendenci být součástí politického systému, ačkoliv by jejich cílem měl být striktní odstup. To všechno ovlivňuje i postoj politiků. Přímé a kritické otázky jsou z jejich strany nezřídka chápány jako urážka majestátu. Často se politici odmítají účastnit natáčení pořadů, o kterých vědí, že by v nich museli čelit nepříjemným tématům. Hrnou se naopak všude tam, kde jde o plitkou zábavu a kde se mohou producírovat bez obav, že by je někdo chtěl zahánět do kouta. To platí nejen o Česku.

Společensko-kritický magazín Frontal produkovaný německou CDF, věnoval vloni skutečnosti, že politici stále častěji odmítají odpovídat na kritické otázky, celé jedno vydání tohoto pořadu a z ohlasu dalších redakcí bylo zřejmé, že se strefili do černého. Vytvoření unikátního společného podniku českého vysílání Rádia Svobodná Evropa s veřejnoprávním Českým rozhlasem byly na jedné straně tyto tlaky umocněny, ale na druhé straně ozřejmovaly všem zúčastněným a v prvé řadě Českému rozhlasu, že zápas o prostor pro profesionální žurnalistiku nastolením demokratických poměrů nekončí, nýbrž začíná.

Český rozhlas v tom teď, po odchodu Rádia Svobodná Evropa z jeho vln, zůstane sám.