Odboj „bílých límečků“. Diplomat Hubert Masařík pomáhal rezistenci přímo před očima nacistů

Čtěte také

Chlebíčková aféra propojila osudy kolaborantského novináře Lažnovského a premiéra Eliáše

Když nacisté vpadli do okleštěného zbytku někdejšího Československa, mnoho vlastenců začalo okamžitě budovat odbojové struktury a zpomalovat nástup nové moci. V následné protiněmecké retardační politice už o několik týdnů později začala mít zásadní roli nová protektorátní vláda generála Aloise Eliáše.

Její ministerský předseda se ve spolupráci s prezidentem Emilem Háchou a jeho pravou rukou na Hradě Jiřím Havelkou snažil otupovat německý útlak, germanizační procesy a pomáhat Čechům vězněným v lágrech.

V odboji vedeném nikoliv pomocí zbraní, ale „úřednickou prací“ měl zásadní roli zkušený diplomat Hubert Masařík. Muž, který se do historie zapsal i tím, že na podzim 1938 v Mnichově vyslechl ortel nad Československem v podobě mnichovské dohody.

Čtěte také

Říšský rozhlas. Válka z druhé strany – té nacistické

„Hubert Masařík se snažil prospět českému národu ve všech ohledech. Navíc se netajil svými názory ani před řadou úředníků Úřadu říšského protektora, čímž mnohdy riskoval i život. Nikdy by se nemohl stát pravou rukou Aloise Eliáše, pokud by neměl jeho absolutní důvěru. Eliášovy kroky ve prospěch českého národa navíc dokázal smysluplně interpretovat i v Černínském paláci, tehdejším sídle Úřadu říšského protektora. Nevidím jiného člověka, který by byl v té době schopen takového výkonu, kterého dosáhl právě Masařík,“ uvedl historik Jan Boris Uhlíř.

Po boku Eliáše stanul od počátku generálova nástupu do funkce na konci dubna 1939. Eliáš původně nechtěl nabízenou pozici ministerského předsedy přijmout, neboť již v té době spolupracoval s vytvářející se vojenskou odbojovou organizací Obrana národa. Nakonec ale na toto řešení přistoupil. Byl názoru, že prvořadým úkolem vlády bude zajistit existenci národa a bránit jeho jednotu proti demoralizaci ze strany Němců.

Mise na hraně života a smrti

Právě z toho důvodu si k sobě povolal Huberta Masaříka, s nímž se znal z dřívější doby. Nabídl mu životní misi, při níž však bude dost možná riskovat svůj život.

Čtěte také

Konstantin von Neurath: Nemám, co bych řekl

„Hned po jmenování předsedou vlády si mně pozval Eliáš na kus řeči. Přešel hned k jádru věci. Je odhodlán v nové funkci organizovat protiněmeckou rezistenci na nejširší frontě, hájit životy a majetek českých lidí bez rozdílu přesvědčení a pro konečnou fázi připravovat ozbrojené vystoupení, především ve spolupráci s armádními důstojníky. Po tomto výkladu mne vyzval k těsné spolupráci v předsednictvu vlády, upozorniv mne, že činnost bude při brutalitě nacistického režimu riskantní. Proto nechtěl znát mé rozhodnutí okamžitě, přesto jej však slyšel,“ napsal Masařík se svých pamětech.

Masařík na Eliášovu nabídku kývl a stanul tak jako přednosta v čele Koordinačního odboru Předsednictva ministerské rady ve Strakově akademii. Do kompetence odboru spadal styk s německými úřady, především s kabinetem říšského protektora Konstantina von Neuratha.

K hlavním činnostem Masaříkova odboru patřilo systematické zpracovávání informací z ciziny, příprava protestů proti německým zásahům do života v protektorátu, intervence ve prospěch zatčených vlastenců a podpora jejich rodin.

Čtěte také

Premiér jde na smrt. Poslední měsíce života generála Aloise Eliáše pohledem jeho ženy

Jenže po Neurathově odchodu nastoupil do Prahy na konci září 1941 zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který nechal Aloise Eliáše zatknout a také Masařík skončil v gestapácké cele. Na rozdíl od ministerského předsedy, který byl později popraven, byl Masařík za několik týdnů propuštěn. Stalo se tak díky intervencím vlivných německých a italských diplomatů.

Masařík se poté musel stáhnout z veřejného života, avšak i nadále podporoval odboj. Je paradoxem českých dějin, že právě tento muž byl po válce zatčen a na přímý pokyn prezidenta Edvarda Beneše držen za mřížemi téměř rok a půl, než jej soud zbavil všech obvinění z kolaborace.

Jak se vedl odboj „beze zbraní“ v nejvyšších patrech protektorátní vlády a jejích úřadů? Co o tom všem zaznamenal samotný Masařík, který popsal jak momenty v nacistickém kriminálu, tak poválečnou snahu o jeho likvidaci ze strany Edvarda Beneše? Proč sám sebe označoval za „Benešova osobního vězně“? Také o tom hovoří historici Jan Boris Uhlíř a Josef Tomeš.