Petr Dudek: Liberecký šampionát a státní finance
Teď, když akce skončila, je každý s odpuštěním chytrý. Těmito slovy odpověděla tento týden Kateřina Neumannová na otázku Hospodářských novin, nakolik na sebe bere odpovědnost za to, že letošní mistrovství světa v lyžování v Liberci pod jejím vedením skončilo osmdesátimilionovou ztrátou. Pokud se nestane zázrak, tak se věřitelé organizačního výboru, například liberecký dopravní podnik, Technická univerzita, nebo Český hydrometeorologický ústav musí rozloučit s milionovými částkami. Kam se poděly? Utratil je organizační výbor mistrovství a podle slov Kateřiny Neumannové by si jeden pomyslel, že se ztráta nedala čekat.
Člověk ale nemusí hořet touhou hrát si na chytrého, a přitom může dobře vědět, že si liberecký šampionát o finanční debakl říkal od samého počátku. Připomeňme: běžecké tratě vytyčené na nesmyslném, nízko položeném místě. Rozpočet, který na první pohled podceňoval náklady nutné na organizaci tak rozsáhlé a přitom neúsporné akce. Dávno předtím, než na šampionátu padl první startovní výstřel, se rozpočet rozrostl na víc než dvojnásobek původní částky a přesáhl dvě miliardy korun. Větší část přitom kryl stát, tedy daňoví poplatníci. Ještě poměrně těsně před mistrovstvím nalévala Topolánkova vláda do celé akce další desítky milionů korun, aby tým Kateřiny Neumannové zachránila od ostudy.
Nikoli měsíce, ale celé roky před mistrovstvím v tisku zaznívaly varující hlasy ekonomů, ekologů, manažerů, ale i významných sportovců a také třeba znepokojených občanů Liberecka, které na chyby v koncepci šampionátu upozorňovaly a protestovaly proti nim. Jak víme, marně.
Premiér Jan Fischer nedávno oznámil, že se bude bránit placení dluhů po mistrovství ze státních zdrojů. Ministryně školství Miroslava Kopicová je ale méně neústupná. Její úřad má do konce prosince připravit konečnou zprávu o mistrovství. Co když se v ní objeví návrh, aby vláda nad dluhy ze šampionátu ještě jednou přimhouřila oči?
Bylo by dobré připomenout, že tady už nejde o lyžování. Nakonec už tolik nejde ani o Kateřinu Neumannovou a spekulanty, kterým se, za jejími zády, možná i s její pomocí, podařilo se slušně napakovat. Tady jde o postoj k veřejným financím, na které se v našich končinách nehledí jako na majetek, který je třeba opatrovat, ale jako na trofej, kterou je dobré urvat ostatním před nosem. Jak z toho ven? Připadá mi trefný nedávný výrok ministra financí Janoty. Pronesl jej na semináři věnovaném financování českých silnic a dálnic, což je tradiční a dobře známé okno, kterým se vyhazují miliardy ze státní pokladny přímo do rukou stavebních firem. Ministr se podivil, jak je možné, že cena zakázky za položení dálnice pokaždé podstatně převýší původní, tak zvaně vysoutěženou cenu. Proč je státní rozpočet povinně k dispozici, aby kryl dodatečné náklady stavařů, v hantýrce zvané "vícepráce"? Proč místo toho nezkrachuje stavební firma? Když vyhrála soutěž s rozpočtem, který pak nedokázala dodržet?
Tento Janotův dotazník by se měl uplatnit i při konečném účtování libereckého šampionátu. Ztrátu nesmějí nést věřitelé a přitom ji nesmí uhradit stát. Kdo to tedy zaplatí? To je otázka, na kterou nám Kateřina Neumannová stále dluží odpověď.
Autor je redaktor ČRo 1 - Radiožurnálu
