Petr Dudek: Poznámky ke stěhování Slovanské epopeje
Zašel jsem nedávno do kavárny uprostřed Prahy. Byla neděle před polednem, ale sál byl zcela prázdný. U stolků nikdo neseděl, po číšníkovi ani vidu ani slechu. Na stěnách visely jakési plakáty či obrazy svědčící o tom, že jejich tvůrci zanechali brzy svého nesoustředěného úsilí a odebrali se dělat něco zajímavějšího.
V podobných situacích si dokážu vychutnat alespoň ticho, které mne obklopuje, ale tady odkudsi hrála hudba – někdo, snad číšník zahálející v ústraní, se nenamáhal ztlumit rádio. Od včerejšího večera nikdo nevětral, nepočítám-li občasný závan blízkých toalet.
Jsem koneckonců dítě normalizace a podobné zážitky ve mně vzbuzují příjemné vzpomínky na dětství, ale čeho je moc, toho je příliš. Po pěti minutách čekání na nějaký projev péče o hosta jsem se zvedl k odchodu. Že by hluk odsouvané židle třeba přilákal obsluhu?
Ani zdaleka. Protože kavárna Veletržního paláce, kterou jsem takto opouštěl, je blízko vchodu, stačilo pár kroků a stál jsem na ulici.Jarní nedělní dopoledne! Čas, kdy lidé rádi opouštějí domovy a vydávají se za zábavou. Jenže do paláce za mými zády jaksi nikdo nespěchal.
Ano, mluvím o tom paláci, do něhož se má stěhovat z Moravského Krumlova Muchova Slovanská epopej. Nic proti Alfonsi Muchovi, ale toto jeho dílo bych opravdu nehledal v místech, která má Národní galerie vyhrazena pro moderní a současné umění.
Když se na Muchova plátna dívám, při vší úctě k mistrovi mi spíše než slavné slovanské příběhy evokují ilustrace k současné fantasy literatuře. Také proto by mi nevadilo, kdyby plátna zůstala v Krumlově. Tam o ně mají lidé zájem, mají je rádi a lákají na ně hosty, kterých si váží.
Nejde mi do hlavy, proč se pražský Veletržní palác, nemyslím teď jeho sbírky či dramaturgický plán výstav, už dávno nemohl proměnit v přívětivý a přitažlivý prostor. Jinde to přitom jde, příkladů je mnoho. Na Západ od nás jsou jich desítky, u nás třeba krajská knihovna v Liberci.
Proti stěhování Slovanské epopeje protestují novináři, umělečtí kritici, krumlovská radnice i tamější studenti, kteří dokonce uspořádali protestní průvod. Přesto se Galerie hlavního města Prahy a pražští radní zasazují, seč mohou, aby se plátna začala balit. Alfons Mucha svou epopej jak známo Praze věnoval.
Ale s podmínkou, že pro ni město připraví zvláštní výstavní pavilon. Nic takového jsme nepostavili. V posledních dnech se z epopeje stal předmět politických, právních a úřednických tahanic a také je to vítané mediální téma. Nejsem právník ani znalec umění, ale jako vnější pozorovatel soudím, že šance Prahy jako místa, kde plátna nakonec skončí, jsou stále vysoké.
Čímž se ocitáme zpátky ve Veletržním paláci, kterému hrozí, že ho zatížíme nesprávným úkolem. Kdyby to tak bylo, stal by se nevhodným úložištěm díla, které je svým provedením brilantní, ale myšlenkovým sdělením nemoderní, možná dokonce nesmyslné.
Namítnete, že by mělo jít jen o dočasné řešení. Jenže v Čechách máme s dočasností své zkušenosti.
Autor je redaktor ČRo 1 – Radiožurnálu
