Petr Dudek: Svatba na „Staromáku". Taková trochu jiná
Staroměstská radnice v Praze, to je hlavně orloj. Tedy zástupy turistů, kteří před každou celou hodinou zaplní prostranství před radnicí, takže se tudy dá sotva projít. Ale radnice slouží i jinak. Například jako místo, kde můžete úředně stvrdit svazek s milovaným protějškem. I když jsem se tam sám neženil, byl jsem svědkem takových slavnostních chvil na Staroměstské radnici už vícekrát.
Naposledy minulou sobotu, takže vám hlásím, že tamější obřadní síň je stále na svém místě. Ani její interiér se v poslední době nezměnil. Působí slavnostně. Ze stěn stále dýchá nervozita smíšená s oficialitou. Padnou na vás jako peřina, jen co zdoláte poslední schody a vstoupíte do rozlehlé síně určené ke shromáždění ústřední dvojice, příbuzných a přátel.
Tentokrát to nebylo jiné. Rodiče ne úplně klidní, ale statečně se usmívající. Přátelé, které jsem neviděl celá léta. Hosté, jejichž tváře mi nic neříkají, ale pro jistotu se na ně mile usmívám. Někteří jsou na první pohled cizinci, ale pozor, neplést s davem turistů dole na chodníku, tihle se tváří mnohem srdečněji. Všechno je, jak to na svatbě bývá. I když, ne úplně všechno. Nejsme přesně řečeno na svatbě. Jsme na registrovaném partnerství.
Oba pánové, kteří dnes mají svůj slavný den, už procházejí špalírem. Obvykle se trochu obávám, čím nás překvapí proslov oddávajícího úředníka či úřednice. Tentokrát se obávám dvojnásob. Jak se ale ukazuje, dotyčný řečník zvolil ten nejlepší - a mně osobně nejmilejší způsob. Vůbec nepřišel. Na jeho místo se, kdo by to byl čekal, staví evangelický farář. Otevírá bibli a čte několik vět, jimiž dvojici před sebou i nám ostatním připomíná, jak těžké je žít v osamění - a o kolik lehčí je sdílet život i lože s milovanou osobou.
Pak předčítá slib partnerské věrnosti, který pánové, viditelně a také slyšitelně poznamenaní tíhou okamžiku, opakují.
A pak, po nezbytných gratulacích, nastává uvolnění. Vycházíme na chodník. Ptáme se faráře, který nově registrované dvojici právě požehnal, jestli neměl jako kněz zábrany. Neměl, odpovídá. Jen jsem jim předem vysvětlil, že neuzavírají manželství. Řekli mi, že to chápou, a tím to bylo odbyté.
Dole na radnici, nad hlavami valících se turistů, visí tabulka s šipkou a nápisem „svatby". Pod slovem „svatby" je stejně velkým písmem připsáno „registrovaná partnerství". Tady se homosexuální svět průkazně prolíná s většinovým, heterosexuálním.
Ano, chápu, že minulou sobotu se neodehrálo nic průlomového. Ale také si dobře vzpomínám na pozdvižení, které docela nedávno způsobil odborový předák Jaromír Dušek. Nebudu tady opakovat vtípky, kterými se strefoval do homosexuálů, kteří, alespoň podle jeho zjištění, obsadili nejvyšší patra ministerstva dopravy. Ale všiml jsem si, že kromě toho, že se na Duškovu hlavu brzy snesly odsudky nejrůznějších mravních autorit, jeho chlapácké anekdoty také v soukromí leckoho dobře pobavily.
Co to znamená? Jen to, že na povrchu, při veřejných vystoupeních jsme k homosexuálům všeobecně a příkladně tolerantní - a když někdo meze tolerance překročí, hanba mu. Ale doma, v kuchyni či v ložnici, a zrovna tak mezi spolužáky ve škole nebo kolegy či kolegyněmi v kanceláři si vtípek o homosexuálech neradi odpustíme. A co si budeme povídat, takový vtípek je vždy sexuální.
Takže zpět k té tabulce se šipkou a nápisem „registrované partnerství". Já vím, že je to důkaz naší už zavedené tolerance. Ale co má dělat ten homosexuál, jehož okolí, přátelé, rodina se v práci nebo doma baví stejně jako odborový předák Jaromír Dušek? Jemu je naše oficiální tolerance k ničemu. A Staroměstská radnice s velkorysým knězem je pro něj svět z jiné galaxie.
Autor je redaktor ČRo 1 - Radiožurnálu
