Petr Dudek: Tak na co půjdeme do kina?
Jistě se Vám už stalo, že jste chtěli jít do kina a nevěděli jste na co. Mně se to stalo nedávno. Můj mobilní telefon skrývá nejrůznější informace, mimo jiné program kin. Tak jsem si ho otevřel a četl:
"Ambiciózní a talentovaná televizní manažerka kvůli poklesu sledovanosti angažuje nového moderátora. Ten muž je jí mírně řečeno proti srsti. Je hrubý, sprostý, neotesaný, zvířecí ... Divákům se ale líbí - a paní šéfová s ním musí vyjít. Jak se k jejímu překvapení ukáže, i úplné protiklady mohou mít leccos společného - a ačkoli se to zdálo zpočátku naprosto vyloučené, moderátorské monstrum brzy spočine v manažerčině náruči... "
No dobrá, co že to dávají dalšího?
"Na svatbě mladého páru se mezi hosty ocitne i starší ženichův bratr, úspěšný fotograf a notorický playboy. Na zamilovanost novomanželů hledí poněkud svrchu. Prožít celý život s jedinou ženou? Nemožné. Zbytečné. Nezdravé. Zastaralé. Jenže, mezi hosty se objevuje i svůdníkova láska z dětství. On je na první pohled padouch, ona světice. Jak se k jejich i divákovu nemalému překvapení ukáže, protiklady se někdy mohou mocně přitahovat - a cesta k jejich milostnému objetí je otevřená..."
Listoval jsem dál a propadal jsem zděšení. Zdálo se mi, že v každé zápletce je zakletá nějaká ta nesmiřitelná, navzájem nekompromisně protikladná dvojice, která se na první pohled odpuzuje stejně jako opačné póly magnetu. A já tomu musím věřit. Už jen proto, abych pak vydržel ty dvě hodiny sedět před plátnem a bavit se tím, jak se ty dva protipóly pomalu přibližují a napřed váhavě, pak s větší a větší silou podléhají vzájemné přitažlivosti až k finálovému splynutí.
Scénáristé a režiséři se zřejmě pomátli. Anebo si vzpomněli na Romea a Julii a řekli si, že stačí vzít vyzkoušený příběh o dvou nepravděpodobných milencích, jejich závěrečnou smrt pro jistotu škrtnout, to by diváky mohlo odradit, a je to?
Pro pořádek uvádím, že ty filmy nebyly původem české. Ale kdyby byly, hádal bych, že je to tím, že se lidé od filmu trochu moc dívají v televizi na zprávy. Tam se totiž od jisté doby množí případy politiků, kteří spolu donedávna nemohli ani dýchat vzduch ve stejné místnosti, ale najednou zjišťují, že mají vlastně mnoho společného: náhle objevili, že mají shodného nepřítele. Nebo mají stejný smysl pro humor. Nebo si aspoň oblíbili stejné místo, kde rádi tráví dovolenou.
Nechci se filmařům plést do řemesla, ale možná by se tady dala najít i inspirace.
Vždyť tu máme třeba předsedu sociální demokracie, muže velmi výrazného a známého, podle mínění jeho okolí přitažlivého, člověka, který mockrát prohlásil jak velice podporuje Lisabonskou smlouvu. Nesouhlas s ní je mu mírně řečeno proti srsti. A pak tu máme třeba prezidenta, muže, který se mnohokrát zalíbil veřejnosti jako bojovník za české zájmy proti bruselskému superstátu. Muže, který se chce zapsat do učebnic jako ten, kdo poslal Lisabonskou smlouvu k čertu. Je na něm řada, aby podpisem smlouvu, schválenou parlamentem, potvrdil. Ale on nechce! Žít podle smlouvy stejně jako zbytek Evropy? Nemožné. Zbytečné. Nezdravé... Co na to zastánci smlouvy? Třeba lídr sociální demokracie? Budete se divit, přiklání se k prezidentovi a dokonce chce, aby se vyšetřilo, proč bývalá pravicová vláda už dříve neakceptovala prezidentovy požadavky... Zdá se, že jsme se ocitli v době, kdy si i prezidentův velkokritik uvědomil, kolik má s protivníkem společného. Do závěrečného happy endu už mnoho nechybí... Věčná škoda, že nejde o film.
Autor je redaktor ČRo 1 - Radiožurnálu
