Petr Dudek: Ukradli nám auto

Nám ukradli auto už před letními prázdninami. V Krkonoších. Zloději, na rozdíl od jiných řemeslníků, společností často vynášených a většinou přeplácených, pracovali rychle a nenechali po sobě nepořádek. Když nepočítám úlomek zámku, který manželka našla zakutálený ve štěrku, nezůstala po nich ani stopa.

Když jsem o naší smůle vyprávěl přátelům a kolegům, překvapilo mě, kolik z nich už v životě stejným způsobem přišlo o svá vozidla. Získal jsem dojem, že v krádežích automobilů na hlavu jsme určitě světová špička.

Začal jsem hledat ve statistikách a s překvapením jsem zjistil, že počet krádeží aut u nás od devadesátých let klesá. No tohle! Krade se pořád méně - ale na naši octavii jako z udělání ještě došlo.

Ovšem pozor. V našich poměrech platí, že i když se krade aut méně, neznamená to, že se jich krade málo. Kromě naší obyčejné, ale v rodinném kruhu vážené octavie si zloději v Česku za prvních pět měsíců vyhlédli ještě dalších 5190 aut – tvrdí policejní statistika.

Jen o něco víc než desetinu z těch případů se podařilo policii objasnit. Jinými slovy, i když se nekrade tolik aut jako dřív, krade se pořád hodně – třeba ve srovnání s Německem. A krade se úspěšně.

Pokud se milí posluchači náhodou chystáte krást a nechcete, aby vás policisté dopadli, mohu vám s policejní statistikou v ruce poradit, abyste se dali na auta – líp než gangy zaměřené na auta si vedou už jen zloději v dopravních prostředcích. Ty naše policie nedopadne skoro nikdy.

Nutno říci, že lidé, kteří kradou naše auta, vědí, jak na to. Když se pustí do díla, můžete se spolehnout, že co se vašeho vozu týče, máte po starostech. Kvůli němu se už nebudete strachovat, jestli po chladné noci nastartujete, už nikdy se nebudete rozčilovat nad prázdnou pneumatikou, už nikdy nebudete tiše nadávat nad účtem ze servisu.

Naše auto zmizelo v noci z parkoviště v Krkonoších – a lidé zkušenější než já mi vysvětlili, že se nejspíš ještě před svítáním přemístilo za hranice do Polska. Možná se dokonce vezlo na kamionu, rozřezáno a rozšroubováno na několik částí – to, aby se lépe prodávaly a méně přitahovaly zbytečné zvědavce.

Vzpomínám na naše ukradené auto často. Mimo jiné si tím krátím čas, který musí uplynout než policie, která dělá velmi málo, možná nedělá vůbec nic pro to, aby auto našla, bude moci prohlásit, že auto je už úplně definitivně ukradené a já se mohu vydat do pojišťovny a ucházet se o náhradu škody.

Vzpomínám na něj pokaždé, když čtu zprávy o ucpaných dálnicích, kterými si každoročně připomínáme začátek prázdnin. Vzpomínám na něj nad údaji o dopravních nehodách. I podle jejich rekordních počtů se, bohužel, také pozná, že začaly prázdniny.

Vzpomínám na něj, když šlapu na kole do práce po mostě přes nuselské údolí. Vedle mě stojí řady aut. Doufám, že jim v současných vedrech funguje klimatizace. N

ezávidím jim a už jsem tu skoro napsal, že musím zlodějům poděkovat za to, co udělali pro mou chátrající tělesnou stránku, když mě přinutili místo nezdravého a stresujícího posedávání za volantem se raději chopit bicyklu a šlápnout na čerstvém vzduchu do pedálů. Tu radost jim ovšem neudělám.

Zloději patří za mříže, i když některé výsledky jejich úsilí můžu hodnotit kladně. No jistě. Pohyb bez auta je pro mě jistě zdravější. A kdyby oni kradli ještě desetkrát nebo stokrát víc než dnes, bylo by u nás možná méně aut a D1 by byla hladce průjezdná i v pátek navečer.

Bylo by kde parkovat a třeba i počet dopravních nehod by klesl. Chápete jistě, že se snažím žertovat a hledět na život z té světlejší stránky. Ale jen do jisté míry: vize Česka s menším počtem aut mi vůbec není proti srsti. Jen s podmínkou, že ten, kdo na tom vydělá, nebudou organizovaní zločinci, dovozci a výrobci aut, ale státní pokladna, naše zdraví, životní prostředí a silniční síť.

Zajímavý úkol, ne? Předávám nastupující vládní koalici. S upřímným pozdravem od zlodějů aut, pánové.

Autor je redaktor ČRo 1 - Radiožurnálu