Petr Dudek: Za Ivanem Medkem
V článcích, které se vyrojily po zprávě, že včera zemřel Ivan Medek, se opakuje: někdejší kancléř prezidenta republiky, muzikolog a novinář. Onu úřednickou éru Ivana Medka na Pražském hradě nechám s dovolením stranou. I když jsem přesvědčen, že historikové ještě odkryjí několik zajímavých informací, které s Medkem souvisejí a které doplní a opraví náš pohled na dobu spjatou s Václavem Havlem v prezidentském úřadu.
Nemohu se ani nijak vyjadřovat k jeho muzikologickému období, i když ho mám ve svých představách zapsaného nikoli jako muzikologa-učence, ale spíše jako muzikologa-znalce, tedy muže, který hudbu miluje a slouží jí. V jeho případě především jako organizátor a manažer.
Mohu snad ale říci něco k Ivanu Medkovi jako novináři. Pamatuji si, jako mnozí posluchači, jeho telefonáty z Vídně ve vysílání Hlasu Ameriky. Poslouchal jsem je pečlivě a často se divil, jak někdo dokáže věcný, informační text o tom, koho kde estébáci zase ztloukli, předvedli k výslechu případně uvěznili, přečíst tak výstižným, uměřeným a přitom přitažlivým způsobem.
Po revoluci jsem měl příležitost Ivana Medka poznat. Mimo jiné jsem po jistou dobu redigoval jeho ranní zamyšlení pro české vysílání BBC. Pochopil jsem, že jeho pracovní metoda se od vídeňských dob nezměnila. Psal stejně, jako uvažoval: stručně a srozumitelně. Pro editora to byla příjemná práce. Zatímco ve většině publicistických textů slova často všelijak přetékají, zamlžují význam myšlenek a způsobují čtenářům či posluchačům bolení hlavy, tady nebyla zbytečná ani čárka.
Častokrát mne napadlo, jaká je škoda, že už mu věk nedovoluje, aby se ujal vedení novin nebo rozhlasu. Až o něco později mi došlo, že u něj není pro takovou funkci překážkou jeho věk, ale povaha. Vyznával totiž zásady, které se pro práci v médiích, jak je pozorujeme kolem sebe, vůbec nehodí. Nebyl stvořen pro manévrování, taktizování ani lavírování. Věděl dobře, co je to přirozená loajalita k nadřízenému - a dal mi v tomto směru, aniž si to uvědomoval, několik užitečných lekcí. Zároveň ale v sobě nesl přirozený odpor proti jakémukoli diktátu - ať už jde o diktát politický, nebo o diktát pokleslého vkusu či nároky pohodlného publika.
Poslouchám znovu, jak Ivan Medek pro Aktuálně.cz cituje teologa Dietricha Bonhoeffera: "Kvalita je nejsilnějším nepřítelem zmasovění všeho druhu. Společensky vzato to znamená vzdát se honby za pozicemi a rozejít se s jakýmkoli kultem hvězd."
Podívejte se kolem sebe a ukažte mi novináře, který by se tímto krédem řídil. Já žádného takového nevidím. Jsem si jist, že Ivan Medek by mohl být jedině takovým novinářem - ale pak by už, když dovolíte, vlastně ani novinářem, na jaké jsme zvyklí, nebyl.
Autor je redaktor ČRo 1 - Radiožurnálu
