Petr Dudek: Za Vojtěchem Ceplem

23. listopad 2009

Poprvé jsem Vojtěcha Cepla viděl počátkem devadesátých let. Proseděli jsme tehdy s jednou mladou americkou právničkou celé odpoledne u krbu v jeho vile na rozhraní Vinohrad a Žižkova. Nevěděl jsem, že naslouchám muži, který nosí v hlavě novou českou ústavu. On totiž Vojtěch Cepl ani příliš nepůsobil jako právník. Natož jeden z těch nejpřednějších. Seděl před námi ve vytahaném svetru, hojně jej zasypával popelem z hořící cigarety a místo hlubokých právnických úvah raději vtipkoval.

Když jsme se loučili a moje společnice se otázala, kdy může zase přijít, náš hostitel ji dosti rozmarně vybízel, ať si pospíší, neboť on se chystá už brzy umřít. Jak jsem pochopil, žert byl jeho oblíbený způsob, jak pojmenovávat jevy kolem nás, vlastní smrtelnost nevyjímaje. Přidal bych tuto jeho schopnost, totiž hledět i na věci vážné s hlubokým smíchem v srdci, k mnoha zásadním odkazům, které po sobě zanechává.

Patřil k nejvýraznějším, nejodvážnějším a nejvlivnějším ústavním soudcům. Vzpomínat na něj jistě budou mnozí - i ti, kterým jeho stanoviska brala vítr z plachet, kterým jeho argumenty zavíraly ústa a které jeho sarkasmus vyváděl z rovnováhy.

Nejsem právník a nemohu ocenit jeho odborné zásluhy. Ale cením si jeho snahu a ochotu vystupovat z hranic odborného právnického světa a debatovat fundovaně, neústupně, ale srozumitelně i s námi ostatními. Nejsem právník, a proto nemohu v podrobnostech hodnotit postoj profesora Cepla k jeho alma mater. Přesto si myslím, že kritika, kterou zasypával pražskou právnickou fakultu a spolu s ní další právnické instituce, měla zásadní cenu. Možná to tak nevypadalo. Jeho výroky na adresu našich právních veličin bývaly zdrcující. Ale jak lépe pozdvihnout úroveň našeho právního povědomí než soustavnou kritikou míst, kde se ono povědomí formuje? Vojtěch Cepl sloužil svou kritikou na správném místě, o tom jsem přesvědčen. Bohužel nejsem už natolik přesvědčen, že mu za to příslušná místa, a hlavně funkcionáři, kteří se těchto míst zuby nehty drží, upřímně poděkují.

Odnesl jsem si z diskusí s ním poznání, že u nás stále postrádáme pevnou a spolehlivou vládu práva, nebo chcete-li, právní stát. Vláda práva ale neznamená vládu právníků. A především nesmí znamenat neomezený a ničím nekontrolovaný diktát parlamentní či exekutivní moci. Nikdo u nás nedokázal tak hlasitě jako on upozornit, že v demokracii se i většina může mýlit, a také se často mýlí - a výmluvně popsat nebezpečí z takových omylů plynoucí.

Nejsem si jist, že na Vojtěcha Cepla budou s upřímnou vděčností vzpomínat čeští politici. Mnozí z nich na Ústavní soud žárlí, znevažují jej a odsuzují. Pro něj tento soud představoval samozřejmou a nezbytnou záruku demokracie. Hráz, která chrání nás občany ve chvílích, kdy si politici a státní úředníci z touhy po vlastním prospěchu nepřípustně ohýbají pravidla hry.

Jako každá vynikající osobnost si i Vojtěch Cepl nadělal mnoho odpůrců. Na druhé straně našel mnoho stoupenců, kteří na něj budou navazovat a pečovat o jeho odkaz. Vychoval studenty. Vedl a inspiroval kolegy. Poučil mnohé přátele. Až poměrně nedávno jsem zjistil, že kromě všeobecné úcty k anglosaskému světu má Vojtěch Cepl též zvláštní slabost pro jeden z výdobytků britské kultury, totiž pro skauting. Nikdy nezapomenu, jak se mnou v létě 2007 seděl ve studiu Radiofóra a s požitkem, přehledně a zasvěceně vysvětloval, proč je svobodný duch skautingu neslučitelný s totalitou jakéhokoli druhu. Než se živé vysílání nachýlilo ke konci, rozloučil se univerzitní profesor a ústavní soudce se mnou i s posluchači obyčejným skautským pozdravem "ahoj". Mám-li teď ve zkratce vystihnout, koho ve Vojtěchu Ceplovi ztrácíme, vrací se mi právě tento zážitek. Odešel ctihodný muž, který se brilantně orientoval v nejzávažnějších otázkách našeho společenského uspořádání, ale nikdy se přitom, na rozdíl od mnoha svých oponentů, nenechal oslnit vlastní důležitostí.

Autor je redaktor ČRo 1 - Radiožurnálu

Spustit audio