Radomír Žalud

Rodiče si mě přivezli z třebíčské porodnice jako třetí dítko. Ženské doma se nedokázaly domluvit, jaké mi dají jméno. Po chvíli do rozmluv zasáhl otec slovy: „Jméno si vybral sám svým příchodem na svět.“ a bylo vyřešeno. Přišel jsem o mnoho dortů, dárků i flámů. Za pár týdnů mě pokřtili a bylo dokonáno – R. J. Žalud.

Do šesti let jsem vyrůstal na rodinném dvorku a zahradě, často mě rodiče nacházeli spícího v psí cihlové boudě s fenou Adou.

Odstěhovali jsme se do hornického městečka blíže k Brnu. Tam jsem odchodil základní školu a od třetí třídy mě rodiče přihlásili na housle. Nejraději jsem hrál na housličky v zimě - škola byla na kopci a do houslí k panu učiteli jsem musel sjet na dřevěném pouzdře. Všichni kluci mi hru na housle záviděli… Nastoupil jsem na konzervatoř, poprvé stál u kontrabasu u tanku a sovětského vojáka na náměstí v Kroměříži.

Po šesti letech JAMU Brno, Filharmonie Brno, pak vojna - AUS a Praha. Do FOKu mě přijal J. Bělohlávek. Do Českého noneta mě přijímal V. Neumann a prof. V. Svítil. Do SOČRu Vladimír Válek. V SOČR jsem opravdu rád. Měl jsem možnost natočit základní sólový kontrabasový materiál s naším báječným orchestrem (Kusewickij, Dragoretti, Bottesini, Dittersdorf, Vaňhal, Míšek – kvintet, Teml – sólo) a mnoho dalšího komorního.

Jaký byl můj dětský sen?
Sny byly poplatné době - sjíždět do podzemí, létat do kosmu, být hrdinou Zemanových filmů. V pubertě byly sny intenzivní a tematicky ucelené.

Co mě baví?
Mám velké štěstí, protože se moje povolání celoživotně stalo mým koníčkem. Celý život se setkávám s velikány hudební kultury této planety. Poznávám jejich duši, emoce, štěstí, lásku, zradu a pokoru. Hudbu slovy neokecáš! Relaxuji přírodou, rybařením, modelářstvím, lukostřelbou a rád koukám mimo mléčnou dráhu.