Vytunelovaná důvěra nejen v IPB

Jistá se zdá být zatím jen jedna věc: jakkoli se politici i televizní zpravodajství předhánějí v péči o drobné střadatele, jejichž vklady jsou nyní zachráněny, jde pod tímto mediálně atraktivním, sentimentálním povrchem v prvé řadě o téměř třetinu české ekonomiky, s níž je IPB úzce propojena.

Ať už prostřednictvím úvěrů řadě podniků, z nichž mnohé nyní čekají na svou revitalizaci, anebo v podobě akcií v mocné skupině investičních fondů, patřících První investiční a.s. Jenom do Restitučního Investičního fondu, který rozhodnutím vlády dostala tato společnost kdysi do své správy, musela být například ze zákona odváděna 3 procenta akcií z každé firmy, která procházela kuponovou privatizací. Z tohoto hlediska je pak logický i výrok ministra financí Pavla Mertlíka, že by pád IPB mohl snížit HDP o 2-4 procenta.

Jinými slovy, banku s takovou ekonomickou mocí nemůže stát nechat na holičkách. V případě IPB tak ovšem vláda vysílá zároveň signál, který by se jí mohl krutě vymstít. Jde o signál zahraničním investorům, se kterými jsou spojovány v transformujících se ekonomikách dnes už takřka veškeré naděje na ozdravění hospodářství.

IPB nebyla, jak známo, žádným polostátním podnikem: před dvěma lety bylo 36 procent akcií, které byly tou dobou ještě v držení státu, prodáno japonské bankovní instituci Nomura, která si už předtím obstarala na volném trhu víc než pětiprocentní podíl v IPB.

Za akcie od státu zaplatila tehdy Nomura 3 miliardy korun a zároveň navýšila základní jmění banky o 12 miliard korun. Tuto kapitálovou injekci poskytla ovšem hotově jen z poloviny: šest miliard navýšení bylo kryto desetiletým podřízeným dluhem.

Nomura se tak stala v IPB nejvýznamějším akcionářem, ačkoliv neměla majoritu. Dnes její mluvčí v Tokiu říká, že "podíl v IPB koupili z ryze investičních důvodů a ne proto, aby banku řídili". Přiznává tak otevřeně přesně to, před čím finanční kruhy tenkrát varovaly: v důsledku kuponové privatizace byla v portfoliu invstičních fondů IPB řada většinových podílů, které se daly dobře zpeněžit.

Jenom šikovná fúze Prazdroje a Radegastu a následný prodej tohoto podniku, ovkládajícího 44 procent českého trhu s pivem, Jihoafrické společnosti SAB vynesl Nomuře loni 20 miliard. Tedy víc, než do svého dobrodružství s IPB druhdy vložila.

To všechno je samozřejmě legitimní finanční byznys. Potíž je pouze v tom, že celkové poměry jsou v ČR očividně nastaveny tak, aby konečný účet platil s už železnou pravidelností daňový poplatník.

V prostředí, kde se zákony běžně obcházejí, s korupcí se evidentně dojde nejdál a tuneláři běžně unikají spravedlnosti, je sázkou do loterie, jestli takové prostředí začnou západní investoři kultivovat, anebo se mu naopak přizpůsobí.

Ti, kterým jde o krátkodobý profit, zvolí nejspíš tu druhou variantu. Konec konců, přišli vydělávat a ne vychovávat.

Příklad prodeje jednoho zkrachovaného soukromého finančního institutu druhému soukromému bankovnímu domu, při kterém vláda garantuje veškeré ztráty, je tedy nebezpečný z principu: "bankovním socialismem", před kterým svého času varoval Jan Kalvoda, jsou prosáklé i další velké banky v ČR, které se přes své investiční fondy podílely na kuponové privatizaci.

Záruku na případné ztráty , které by mohly vyjít časem najevo, poskytla vláda například i při nedávném prodeji spořitelny rakouské Erste. Že to při eventuálním prodeji Komerční banky nedopadne líp, je velice pravděpodobné.

Případ IPB nyní demonstruje, že ani prodej onomu tolikrát vzývanému "strategickému partnerovi" nemusí znamenat konec státních dotací. Je to fatální znamení, které přesahuje rámec ČR.