Zbytkové riziko Temelína

Dodejme, že tento trend toho času vrcholí a zcela zastiňuje otázku mnohem podstatnější: totiž, jak bezpečný Temelín ve skutečnosti je. Či přesněji řečeno, jak bezpečná je jeho bezpečnost. Čeští odborníci tvrdí jednohlasně, že temelínské reaktory, ač sovětského typu, jsou americkou technologií natolik vylepšeny, že se vyrovnají všemu, co je na Západě. Toto tvrzení ale Rakousko, částečně Německo, a především odpůrci jaderné energetiky neakceptují.

V podstatě zastávají názor, že reaktor sovětské konstrukce zůstane reaktorem sovětského typu, i kdyby se stokrát vylepšoval. Kdo má tedy pravdu? Mluvčí Mezinárodního úřadu pro jadernou energii David Kyd říká, že reaktory VVER 1000, jaké stojí i v Temelíně, nejsou sice ideální, ale velké bezpečnostní riziko nepředstavují. Momentálně jich je v provozu 42. Ovšem , aby to bylo úplně jasné, dodává David Kyd následující:

Reaktory typu VVER jsou sice solidní, byť nikoli zrovna elegantní, ale licenci by na Západě nedostaly. Aby nebyla mýlka: nemají totiž plnohodnotný bezpečnostní systém, jaký je povinný třeba v Německu, ve Francii a jinde, říká mluvčí Mezinárodního ůřadu pro jadernou energii.

Pro odpůrce Temelína je navíc zdrojem obav skutečnost, že spojení reaktorů sovětského typu s českou a americkou technologií nebylo nikde vyzkoušeno. Definice toho, co je v rámci EU považováno za bezpečný reaktor, není ovšem jednoduchá. Smlouva organizace Euratom z roku 1957 pouze konstatuje, že každá z 15 členských zemí má své standardy jaderné bezpečnosti. Pokud jde o Temelín, opakoval tento týden komisař Verheugen v Bruselu, že EU nemá zákonnou možnost cokoli Praze nařizovat.

O určité ujednocení standardů usiluje od loňska organizace se zkratkou WENRA, západoevopská asociace těch členských zemí EU, které vlastní jaderné reaktory. Jde o Belgii, Finsko, Francii, Německo, Itálii, Holandsko, Španělsko, Švédsko a Velkou Británii. Kromě nich se členem stalo rovněž Švýcarsko.

Cílem organizace je najít jednotný přístup k otázkám jaderné bezpečnosti a k regulační problematice . Pozornost je v těchto aspektech logicky věnována také zemím, které usilují o členství v EU. V materiálech z loňského března je řeč o Temelínu. A sice v tom smyslu, že vzhledem k nedostatečným informacím o aktuálním vývoji nelze temelínský projekt spolehlivě posoudit.

K obavám však tehdy západoevropští odborníci viděli důvod, protože, jak konstatovali „ambiciózní program bezpečnostních zdokonalení možná není zcela úspěšný“. Vzhledem ke kompexnosti častých stavebních změn, dlouhému období výstavby a nezbytnosti integrovat technologie rozdílného původu, bude zapotřebí velkého úsilí, aby byl uspokojivý bezpečnostní standard zajištěn“. Konec citátu.

Současná praxe nicméně vypadá rozdílně i v samotné západní Evropě. Zcela zvláštní případem je Británie, kde nejstarší reaktory, jež jsou v provozu už přes 40 let, nemají ani ochranný plášť. Neměl ho také Černobylský reaktor, z něho zasáhl radioaktivní spad v roce 1986 až do Japonska. Nejstarší britské reaktory postrádají kromě toho i moderní bezpečnostní komponenty, známé jako I a C systémy.

S nimi má problém rovněž Temelín. Na druhé straně ale Evropská banka pro obnovu a rozvoj hodlá financovat výstavbu dvou jaderných reaktorů na Ukrajině, které zmíněné systémy nemají mít vůbec. Organizace Euratom tento ukrajinský projekt přes výhrady některých svých členů podporuje.

Jak je vidět, na otázku, jak bezpečná je jaderná bezpečnost, existuje celá škála odpovědí. Zřejmé však je, že má-li být uvedena do provozu nová jaderná elektrárna, která bude sloužit řadu desetiletí, jsou na ni kladena měřítka co nejpřísnější. Je nutno o nich diskutovat. Zvláště pak se sousedy, kteří mají chladící věže Temelína od svých hranic na dohled.