Etické aspekty zpravodajství

Vážený pane doktore,

Obracím se na Vás kvůli dvěma článkům na serveru irozhlas.cz a nevysloveném postoji zpravodajství Českého rozhlasu, který se ale oběma články prolíná.

Předem bych chtěl zpravodajský server irozhlas.cz pochválit, myslím si, že je velmi zdařený, jak po technické stránce, tak se mu celkem daří i po stránce obsahové. Žiji dlouhodobě v zahraničí a Český rozhlas díky své online působnosti je mým velkým pojítkem s Českem.

Rád bych Vaši pozornost přivedl na obsah dvou následujících článků a jejich zpracování zpravodajstvím Českého rozhlasu.

Prvním článkem je tento: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/zena-z-prerova-vrazda-trilete-dcery_2008311111_ada

Sám nevím, proč jsem tento text otevřel, protože tématiky nespadá ani pod můj profesní, ani pod osobní zájem, ale zřejmě to, že jsem sám rodič, a možná jsem si ho spojil s jiným traumatizujícím případem smrti dítěte, o kterém bych rád věděl, jak se s ním spravedlnost vypořádala. Avšak co mě v článku, který si myslím obecně plní roli veřejnoprávního média, do jisté míry zarazilo, byla úroveň detailů, do kterých je trestný čin popsán. Chápu sice, že může existovat jistý společenský zájem na tom informovat veřejnost, že se něco takového stalo, že spravedlnost se s tím nějakým způsobem vypořádala, ale bylo v tomto společenském zájmu citování takovýchto detailů, za jakých dítě přišlo o život, nutné?

Druhý článek je tento: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/christchurch-soud-atentatnik-dozivoti_2008270631_pj

Tento článek již souvisí s mým pracovním zájmem a proto k němu mám konkrétní výhradu: opět souhlasím, že je ve veřejném zájmu informovat o tomto činu a i o probíhajícím výkonu spravedlnosti, avšak důrazně bych chtěl upozornit na skutečnost, že i přes výzvu novozélandské vlády, aby jméno útočníka a i zejména pak případná fotografie útočníka nebyli zveřejňovány, se v článku Českého rozhlasu objevilo obojí. Český rozhlas se tím zařadil do pár světových médií (převážně, pokud je mi známo soukromých) která jméno, nebo dokonce i fotografii útočníka zveřejnila. A i zde mám zásadní pochybnosti, nebo přímo nesouhlas s veřejným zájmem takové informace. Za určitých okolností bych si dovedl představit veřejný zájem informovat o jméně útočníka v místě činu a jeho působiště v době, kdy probíhá vyšetřování a bezpečnostní složky skládají mozaiku informací, či hrozí návazná rizika. Avšak zveřejnění jména a fotografie útočníka s takovým časovým odstupem a ještě k tomu v ČR, kde pravděpodobně není žádné relevantní propojení na útočníka není, podle mého názoru, veřejným zájmem, či je s ním v přímém konfliktu. Jak víme z psychologie mnoha podobných teroristických útoků, pachatelé často glorifikují nějakého jiného útočníka a snaží se s ním ztotožnit. Rád bych zde připomenul, že drtivá většina Novozélandských médií ani fotografii, ani jméno útočníka nepublikovala. Vím, Že probíhá celosvětová debata médií a odborné veřejnosti o tom, jak jmény v takovýchto případech nakládat.

Napadá mě, jestli mezi necitlivými způsoby pojetí obsahů těchto dvou článků (a šlo by najít mnoho dalších ukázek z archivu irozhlasu) není nějaká nit, která je propojuje. A to je hlavní důvod, proč se na Vás obracím. Má Český rozhlas zpracovanou nějakou metodiku zpracování informace v podobných případech? Tedy, určení toho, kde leží veřejný zájem v informování o násilných trestných činech… Pokud ano, byla tato metodika v těchto dvou článcích uplatněna a pokud ano, je tedy metodika a systém jejího uplatnění / kontroly správně nastavená?

Pokud by odpověď na jakoukoliv z těchto otázek byla ne, pak by asi bylo dobré se zamyslet, bylo by vhodné nějaké systémové řešení, aby si Český rozhlas zachoval roli média, které jedná ve veřejném zájmu a ne třeba jen v zájmu získání posluchačů / kliknutí…? I když samozřejmě nechci tvrdit, Že toto byla hlavní motivace zveřejnění kritizovaného obsahu. Dovedu si představit, že text obou článků byl převzat od tiskových agentur více-méně bez editace, nicméně výsledný efekt může být podobný.

S přáním příjemného dne,

J. N.

_______________________________________________________________________

Vážený pane,

děkuji Vám za oba zajímavé podněty. Podstatě Vašeho dopisu dobře rozumím. Z pohledu rozhlasových pracovníků je to snaha na jedné straně nezpronevěřit se povinnosti nestranně a objektivně informovat a na straně druhé vyhnout se směřování k povrchnosti a bulvarizaci. Oba jmenované aspekty nacházím často v ohlasech posluchačů. Je zřejmé, že Český rozhlas pro ně představuje záruku toho, že dostanou co nejúplnější ověřené informace, a zároveň se nebude útočit na jejich city (a tím zvyšovat podíl na trhu).

Mou povinností je prověřovat oprávněnost posluchačských stížností a v případě potřeby jednat s příslušnými vedoucími pracovníky o cestách k nápravě. Proto jsem s Vaším dopisem seznámil šéfredaktora iRozhlasu Radka Kedroně a šéfredaktorku Zpravodajství ČRo Julii Stejskalovou. Ve své odpovědi se inspiruji i některými jejich reakcemi.

Z řešení eticky sporných případů pro mne plyne závěr, že veřejný zájem (Kodex ČRo jej popisuje jako „výraz obecně prospěšných potřeb a zájmů společnosti na rozdíl od zájmu individuálního nebo skupinového“) se stanovuje v každém případě individuálně. Oporou pro činnost editorů zpravodajství je Kodex ČRo, který mj. uvádí, že při odůvodněném zobrazení násilí je nutné hledat rovnováhu mezi požadavkem pravdivosti a nebezpečím, že se posluchači stanou vůči násilí otupělými. Opět potvrzuji, že každý případ se posuzuje samostatně, jednotnou metodiku nad rámec Kodexu asi nelze vytvořit. Připomenu zde například stížnosti posluchačů, kteří po spáchání teroristického činu obviňovali Český rozhlas z toho, že zatímco weby jsou plné podrobných informací, veřejnoprávní rozhlas svou povinnost zanedbává a tragédii odbývá stručnou zprávou, určitě proto, že je na straně imigrantů a nechce o jejich činu informovat. Skutečnost byla taková, že editoři každou zprávu ověřovali ze dvou na sobě nezávislých důvěryhodných zdrojů, čekali na informace rozhlasového zpravodaje z místa činu. Zpoždění bylo vyrovnáno očištěním od informačních šumů, emocionálních projevů, rozporuplných zpráv.

První případ, který uvádíte, mne přivedl k otázce, zda by se zveřejnění detailů brutálního trestného činu spáchaného na dítěti dalo označit za prvek příslušející spíše bulvárním médiím. Odpověď na takto položenou otázku je kladná. Odpověď na otázku nad konkrétním článkem je už podle mého názoru složitější. Skutečností je, že Český rozhlas nemá černou kroniku, neinformuje dnes a denně o vraždách, úrazech, haváriích. Takové věci pro něj nejsou předmětem zpravodajské agendy. V daném případě šlo spíše než o podrobnosti vraždy o to, jak se justice s tak výjimečným případem vypořádá, jak na něj bude nahlížet. V tom případě mohou mít detaily trestného činu opodstatnění. Jak se v článku píše, „znalkyně u soudu uvedla, že takový případ za 45 let praxe nezažila“. Osobně bych patrně na redakčních poradách hájil stanovisko, že případ tohoto typu ponecháme komerčním médiím, ale jestliže převážil názor, že se o něm bude referovat, pak bylo asi nutno uvést i detaily tohoto konkrétního činu. Podotýkám, že Český rozhlas zde neinvestoval vlastní energii ani finance, ale článek je převzat z agenturní nabídky ČTK.

Ze stejné agentury pochází i druhý materiál, který zmiňujete. Zde je namístě otázka, zda zveřejnění informací o pachateli včetně jeho portrétu je ve veřejném zájmu. Novozélandská praxe je zajímavým experimentem, objevují se spekulace, že tamní odpovědní činitelé chtěli zabránit tomu, aby novozélandská extremistická scéna měla svého mučedníka. Jinde ve světě se o případu referovalo spíše podle běžných edičních zásad, tedy s identifikací pachatele. Viz například: https://www.bbc.com/news/world-asia-53919624

(https://www.washingtonpost.com/world/asia_pacific/brenton-tarrant-sentence-life-prison-new-zealand-christchurch-mosque-shooting/2020/08/26/ddb9dc2a-e76a-11ea-bf44-0d31c85838a5_story.html

Otázka, zda v případě teroristických činů uvádět či neuvádět podrobnosti o pachatelích, se stále vrací a názory na ni jsou nejednotné. Většina zpravodajců se hájí povinností zprostředkovat úplné a pravdivé informace. Pravda je, že když se je veřejnost nedozví od veřejnoprávního rozhlasu, zcela jistě se je dozví od komerčního média. I to je důvod, proč identifikace pachatele zůstává součástí ediční praxe i ctihodných a důvěryhodných médií a agentur. Zabraňují tím kromě jiného spekulacím a konspiračním fámám.

Pro Vaši informaci, Zpravodajství ČRo má zpracovány zásady pro informování o teroristických činech. Redaktor musí například dbát na to, aby nebyl zneužit nebo manipulován teroristy či osobami, které zajaly rukojmí, pro jejich vlastní účely. Bez výslovného svolení ředitele zpravodajství (konzultovaného s generálním ředitelem ČRo) se nesmí ve vysílání objevit žádné prohlášení či rozhovor s teroristy.

To, co jsem uvedl, nemá být hájení nebo omlouvání práce Českého rozhlasu. Jsou to složité věci, každý člověk má mantinely emocí (a snad i etiky) nastavené trochu jinak a chápu, že jednotný vzor se prostě nedá nastavit. Z toho pramení občasné spory. Své otázky inspirované Vaším dopisem jsem položil, byly podkladem debaty, jistě poslouží k tomu, aby se s informacemi v takto eticky nejednoznačných situacích zacházelo s maximální opatrností a ohledem na širší kontext.

S díky za pochopení

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu