„Ať se najdou lidé, kteří za vás a nás půjdou položit zase život!“

Agenda ombudsmana Českého rozhlasu sestává z řešení stížností, z diskusí nad problémy, na něž posluchači upozorňují. V souvislosti s oslavami stého výročí pravidelného rozhlasového vysílání u nás se ladění mnoha telefonátů a dopisů změnilo. Byla to často upřímná vyznání, svědčící o důležitosti Českého rozhlasu v životě jeho posluchačů. Vážím si každého z nich a jejich autorům jsem poděkoval. Našel jsem si způsoby, jak se o některé myšlenky z nich podělit s rozhlasovými pracovníky, ale také s posluchači. A rozhodl jsem se zveřejnit výběr z těchto dopisů i na svých webových stránkách.

Český rozhlas může být hrdý na to, jak o něm jeho posluchači smýšlejí. A to je pro něj v roce stého výročí ta nejdůležitější zpráva.

Milan Pokorný,

ombudsman Českého rozhlasu

_________________________________________________________________

Vážený Rozhlase,

připojuji se k šňůře gratulantů ke stoletému výročí vysílání Československého a Českého rozhlasu. Poslouchám vás po celý život, kdekoli to jen šlo. Na střeše domu, který jsem stavěl, v práci jako tiskař, prostě všude. Deset let jsem s vámi chodil darovat krev a cítil jsem se vyznamenán, že smím u toho být s vámi.

Chtěl bych se připojit k přání, které už někdo vyslovil, není to z mé hlavy, ale ze srdce se k němu přikláním – Nedej Bože, ale kdyby o to šlo, ať se najdou lidé, kteří za vás a nás půjdou položit zase život!

________________________________________________________________________

 Vážený pane ombudsmane, vážený pane doktore,

dobrý den, tak k těm 100 letům, které v tomhle roce Český rozhlas oslaví, chci Vám, Českému rozhlasu sdělit, že se s ním stále těším radosti při vysílání, a velice děkuji za rozmanité pořady i za bohaté www stránky, které ani nestíhám všechny přečíst.

K těm 100 letům tedy přeji všechno nejlepší a budu se těšit na další/ budoucí milníky, společně při reproduktorech nebo na internetu!

Děkuji, že Český rozhlas tak významně "bohatí" naší českou společnost, její kulturu, držme si palce, ať je tomu i nadále!

Jako každodenní posluchač Vám chci ještě sdělit, že jsem ochoten platit i vyšší rozhlasový poplatek, poplatek, který se už dlouho nezvyšoval a mám dojem, aby to rozhlas příliš neomezovalo, vím, že ten veškerý "servis" něco stojí a... .

Děkuji Vám, že můj pozdrav-poděkování jste, pokud byla ta možnost, vzkázal i do vedení rozhlasu, těším mě to!

S přáním krásného dne se loučí a zdraví Vás posluchač

________________________________________________________________________

Dobrý den do Rozhlasu,

v současných dnech oslavujeme 100. výročí rozhlasu. Na všech stanicích jako věrný posluchač poslouchám všemožné příspěvky a rozhovory k tomuto tématu.

Měl bych pro vás také jeden podnět. Moje maminka, Jindřiška Grecová, která v lednu oslavila také 100. narozeniny, jako náš rozhlas, pracovala poměrně dlouho v Československém rozhlase. Nejdříve v Hudební redakci pro děti a mládež. Byla u zrodu soutěže Concertino Praga. Nedávno jsme na ní zavzpomínali při náhodném setkání s mistrem Václavem Hudečkem. Potom pracovala v Literární redakci pro děti a mládež. Podílela se na rozhlasových  soutěžích pro děti. Seděla v jedné kanceláři s Františkem Nepilem, Evou Košlerovou atd. Dělala také sekretářku panu prof Bohumilu Kulínskému v dětském pěveckém sboru.

Nyní maminka pobývá v plné duševní svěžesti v Charitním domově. Denně poslouchá rozhlas jak Dvojku, tak ČRo Plus. Myslím, že by vám mohla poskytnout spoustu zajímavých postřehů z let v Rozhlase.

Do dalších let přeji mnoho úspěchů

(Poznámka: Český rozhlas paní Jindřišku Grecovou na základě tohoto dopisu oslovil a připravil s ní reportáž, kterou ve dnech stého výročí vysílala řada jeho stanic.)

________________________________________________________________

Milý Český rozhlase,

chtěl bych ti popřát ke výročí 100 let vysílání vše nejlepší. Jsem synem Libuše Podlešákové, která u tebe pracovala jako mistr zvuku. Moje maminka s Českým, respektive Československým rozhlasem spojila celý svůj život, a to nejen profesionální. Československý rozhlas byl u nás na Vinohradech neodmyslitelnou součástí našeho rodinného života. Skupina Chinaski zpívá: Vinohradská třída dlouhá, u nás platilo Vinohradská 12.

Moje maminka se nedožila oslav 100 let ČRo, do Československého rozhlasu nastoupila po maturitě asi v roce 1959 a pracovala zde až do důchodu. U nás doma na Vinohradech jsem měl tu čest osobně poznat pana režiséra Melče, dělal nám i zvláštního, velmi upovídaného Mikuláše. Na návštěvě u nás byli pedantický pan Horčička, paní Kofránková. Moje maminka vždy žila pro rozhlas. Dlouho do noci se u nás doma řešily scénáře, na návštěvě u nás byl například i pan Brabec.

Já jako dítě jsem tímto byl zasažen, aniž bych chápal, jak moc. Nicméně i já jsem se tak trošku stal součástí historie rozhlasu. Za maminkou jsem docházel do rozhlasu, na vrátnici seděli vrátní, takoví malí šediví mužíci s placatými čepicemi, připadali mi jako malí Leninové. Se školní brašnou na zádech jsem jim sdělil, že jdu za maminkou do studia, a byl jsem vpuštěn. Následně jsem velmi rád jezdil páternosterem, a to i do zakázaných míst (otáčení výtahu, kde svítily STOP cedulky, bylo to krásně strašidelné). Když jsem se „vymotal“ z výtahu, měl jsem tu možnost být v režisérské „kukani“ a sledovat za tlustým sklem například pana Kemra a jeho neskutečnou mimiku. Měl jsem tu čest sedět paní Daně Medřické na klíně, a dokonce jsem měl i památníček s podpisy snad všech v té době slavných herců (bohužel památníček skončil v propadlišti dějin i s originálním myšákem s podpisem Ondřeje Suchého). V roce 1977 nebo 1978 jsem se více přiblížil historii rozhlasu, protože jsem natočil pravděpodobně s panem Werichem rozhovor vnuk a dědeček (dodnes si pamatuji, že jsem za to dostal první svůj honorář 100 Kčs).

Rozhlas mě i díky profesi mé maminky formoval – obzvláště mluvené slovo a i hudba jsou nenahraditelné, na rozdíl od televize musíte použít fantazii. Moje maminka se tohoto výročí bohužel nedožila, kdyby ano jsem si jist, že by byla strašně ráda.

Domnívám se za sebe, že maminka byla jedním z nejlepších mistrů zvuku, kteří ve své době pracovali v rozhlase, a proto si ji pan Melč i pan Horčička opakovaně vybírali ke spolupráci. Prosím vás o vzpomínku na moji maminku, která rozhlasem prostě žila.

Závěrem chci i já popřát k výročí Českému, ale de facto jakémukoliv rozhlasu nesmrtelnost. Pokud by zanikla, potřeba mluveného slova i fantazie se vytratí.

________________________________________________________________________

Dobrý den,

moja moravská tetička Mařka sice tvrdí, že dneskaj se neděkuje. Já s ní ale nesdílím. A tak jako účastník oslav děkuji moc všem, kteří se zasloužili o zorganizování oslav 100 let Českého rozhlasu.

________________________________________________________________________

Český rozhlas poslouchám snad přes půl století, nepíšu však,  že stanici Olomouc. S tou mě  v průběhu devadesátých let a později svedla moje tehdejší práce, takže si pamatuji na nějaká svá natáčení ještě ve starých prostorách nad Operou. Proto mne před rokem zaujala zpráva, že jste dostali krásný dárek - novou budovu  v bývalé SIMONĚ alias Síni Moderního Nábytku. Pár let jsem i pracovně prožil v Olomouci a byl to dům nádherný, byť ke konci zanedbaný.

A dnes jsem se vypravil s přítelkyní na Váš den otevřených dveří a užasl jsem mnohokrát. Jednak nad opravdu  skvělou organizací celého dne, nad nádhernými prostorami a jejich citlivou rekonstrukcí , - jak je paměť klamavá, tvrdil  bych, že onen historický portál objevený při rekonstrukci pamatuji právě ze svých návštěv onoho domu,  nad všemi kouzly moderní techniky. Omlouvám se tomu pánovi, který nás provázel - že mi vypadlo jeho příjmení - posílám Vám fotku, byste mu mohl  i mým jménem poděkovat, i laik jako já poznal, že to byl "srdcař" a byl to rozhodně jeden z mých nejhezčích zážitků těchto dnů.....  

Byla to skvělá oslava 100. narozenin ČRo - díky za ni!