Problém s „nálepkami“

Odbornice na mediální etiku Kelly McBrideová, působící jako veřejná editorka (v našem pojetí ombudsmanka) americké mediální organizace NPR, ve svém newsletteru upozornila na problematické aspekty jednoho ze zavedených novinářských postupů, jež dlouhodobě kritizují posluchači zpravodajství. „Pracovníci NPR běžně používají slovo "konzervativní", když popisují republikány a pravicové aktivisty, kteří se však zásadami tradičního politického konzervatismu neřídí,“ píše jeden ze stěžovatelů, a přidává se tak mezi řadu dalších, kteří podobným způsobem pro změnu kritizují dle jejich názoru nemístné používání slov „liberální“ nebo „umírnění“.

Šéfredaktor washingtonské redakce NPR Krishnadev Calamur na otázku, jak on a jeho redakce definují politického konzervativce, odpověděl, že nejlepším a v zásadě jediným vodítkem je to, jak dotyční sami sebe nazývají. „Používáme nálepky, které si lidé sami dávají. […] Pokud se někdo popisuje jako konzervativec, stejně ho označíme i my.“

Motivace takového přístupu je zřejmá, stejně tak jsou však nasnadě i jeho úskalí. Pojmy jako „konzervativec“ a „liberál“, případně „levice“ a „pravice“ mohou znamenat pro různé lidi různé hodnoty, což je příznak toho, že jejich definice jsou neostré a průběžně se vyvíjejí, nebo dokonce tato slova ztrácejí význam úplně. Přisuzování těchto a podobných zkratkovitých nálepek s sebou nese riziko, že si veřejnost vytvoří o skutečných názorech a postojích dané osobnosti zkreslenou představu.

Najít východisko z popsaného problému je nesnadné. Mezi požadavkem stručnosti a požadavkem srozumitelnosti nezřídka panuje napětí a tvůrci zpravodajství se mnohdy nalézají v situaci, kdy nelze plnou měrou vyhovět oběma požadavkům najednou. V případě politických osobností lze problému alespoň částečně předejít tím, že budou ve zpravodajství důsledně identifikovány jen stranickou příslušností, stojí v závěru materiálu publikovaného na stránkách neziskové NPR, kterou můžeme považovat za specifickou obdobu evropských veřejnoprávních médií.

Zkušenosti s ohlasy posluchačů Českého rozhlasu tento závěr potvrzují. I v mé agendě se opakovaně objevují polemiky s „nálepkováním“ osobností nebo politických stran a hnutí pojmy „liberální, konzervativní, extremistický, pravicový, levicový“ atp. Někteří posluchači odmítají praxi, která podle nich neodráží skutečný profil osobnosti nebo strany, ale odráží názor autora zprávy či komentáře. V odpovědi na jednu takovou kritiku jsem mj. uvedl, že je třeba dobře zvažovat užití výrazů, které umožňují více výkladů. Tradičně například platilo, že ochrana těch, kdo se živí vlastní prací a zůstávají po celý život chudí, je spíše záležitostí levice. Pravice trvala na konzervativních hodnotách zajišťujících výhody těm, kdo společnost organizují a zjednodušeně řečeno dávají práci druhým. Dnes je vše složitější. Například pozorovatelé amerického politického života nezřídka referují o tom, že republikáni, dlouhodobý symbol pravicovosti, se stávají stranou pro lidi, kteří mají pocit, že se ocitli na vedlejší koleji – za takové lidi se ale tradičně brala právě levice.

Pro dokreslení složitosti problému uvádím část své konverzace s jiným posluchačem, který kritizoval označení polských odpůrců propagace LGBT slovem „konzervativní“. Jednalo se o zprávu Radiožurnálu odvysílanou 30. 10. 2021 v tomto znění:

„Polský Sejm podpořil v prvním čtení zákaz akcí na podporu práv sexuálních menšin. Provládní konzervativci prosadili odeslání návrhu do výboru pro vnitřní záležitosti přes nesouhlas opozice. Parlament se předlohou zabývá na základě iniciativy konzervativních aktivistů, kteří sesbírali 140 000 podpisů. Pokud by byl zákon přijat, nesměly by se konat například každoroční průvody na podporu LGBT komunity ve Varšavě a dalších polských městech. Před parlamentem včera demonstrovala malá skupina odpůrců návrhu zákona.“

Editoři Českého rozhlasu vyšli z faktu, že strana Právo a spravedlnost, jež má nejsilnější pozici v polském Sejmu a tvoří vládní koalici s dvěma menšími stranami, je v odborných politologických textech i v publicistice charakterizována jako sociálně konzervativní strana. Sociální konzervatismus, resp. liberální konzervatismus je běžně užívaný pojem pro vlivný politický směr přítomný v mnoha evropských zemích (např. německá CDU/CSU). Označení „konzervativní“ v této zprávě je tedy možno považovat za významově neutrální.

Milan Pokorný