Porozumění a důvěra nám mohou otevřít dveře do další stovky let

Vážené dámy a pánové, vážení posluchači Českého rozhlasu,

stojím před vámi jako host, a přece tak trochu na domácí půdě, před mikrofony Českého rozhlasu. Je mi ctí, že mohu pozdravit všechny, kdo se účastní této bohoslužby věnované vzpomínce na zesnulé rozhlasové pracovníky, i jménem generálního ředitele Českého rozhlasu.

Těch sto let rozhlasového vysílání, která si právě v těchto dnech připomínáme, rámují osudy tisíců lidí, které spojuje jedna věc. Rozhlas je instituce, která slouží lidem. Je nazýván médiem veřejné služby, což je podle mne výstižný ekvivalent termínu veřejnoprávní rozhlas.

Jednou z nejdůležitějších hodnot, které nám odkázali otcové zakladatelé z poloviny dvacátých let minulého století, je, že rádio nemá být jen skříňkou, která nás má bavit a přinášet nám nové informace. V jejich představách měla být díky rozhlasu republika jednou velikou posluchárnou přednášek těch nejlepších odborníků a jedním velkým koncertním a divadelním sálem, jednou velikou čítárnou těch nejlepších knih. Rozhlas měl v jejich představách dodat mladé republice, soustředěné na budování institucí a hospodářské základny, nezbytný duchovní rozměr. A toto směřování k duchovnímu rozměru, k duchovnímu přesahu je, řekl bych, do činnosti Českého rozhlasu geneticky zakódováno.

Představy otců zakladatelů byly až příliš idealistické, ale bylo by neodpustitelnou chybou opustit je, opustit jejich étos a jejich smysl. Myslím, že kdyby dnes měli možnost slyšet vysílání Českého rozhlasu s jeho mnohostí stanic a programů, které si nejen můžeme poslechnout na některé z více než dvacet stanic, ale které si také můžeme podle libosti poslouchat tehdy, když zrovna máme čas nebo náladu, díky projektům, jako je mujRozhlas, byli by překvapeni a spokojeni.

Odkaz otců zakladatelů a všech, kdo přišli po nich, si dnes díky této bohoslužbě připomeneme jako dík a uznání. Ale rozhlas, to je společné dílo těch, kdo v něm pracují, a těch, kdo jej poslouchají. Jen pokud si budou obě strany rozumět, pokud si budou důvěřovat, může se toto dílo dařit. Porozumění a důvěra nám mohou otevřít dveře do další stovky let. Je to závazek pro obě strany. Rád bych v této souvislosti vzpomněl slov Karla Čapka z roku 1934, tedy jen o deset let mladších, než je Český rozhlas:

"Je načase, a teď už hodně načase, abychom předvedli, že nejsme jen samá zlost a samé rozčilení; že jsme uděláni též z dobré vůle, ochoty a vlídnosti."

Děkuji vám a přeji vám jen to dobré.

Milan Pokorný